Moje děti nejsou „pravé“ vnoučata – příběh o rodinných ranách, které se těžko hojí

„Tohle nejsou moje pravá vnoučata!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že jsem na chvíli přestala dýchat. Stála jsem za dveřmi s hrnkem čaje v ruce a slyšela hlas své tchyně, paní Novotné, jak to říká své sestře. Moje ruce se rozklepaly a čaj mi málem vyklouzl z prstů. V tu chvíli jsem měla chuť tam vtrhnout a zakřičet, ale místo toho jsem jen stála a poslouchala, jak pokračuje: „Víš, když si Petr vzal tu Janu, nikdy jsem si nemyslela, že to bude mít takové následky. Ty děti… nejsou prostě naše.“

V hlavě mi začalo hučet. Petr byl můj muž už osm let. Naše děti, Anička a Matěj, byly pro mě vším. Nikdy by mě nenapadlo, že by je někdo mohl považovat za cizí. Vždyť jsme žili v Praze, chodili na společné obědy, slavili Vánoce i Velikonoce. Ale teď jsem věděla, že všechno bylo jen přetvářka.

Když jsem večer seděla s Petrem na gauči, nemohla jsem to v sobě dusit. „Víš, co dneska tvoje máma řekla?“ začala jsem tiše, ale hlas se mi třásl vztekem i smutkem. Petr se na mě podíval unavenýma očima. „Zase něco?“ povzdechl si. „Řekla, že naše děti nejsou její pravá vnoučata.“

Petr mlčel. To ticho bylo horší než hádka. „A co mám dělat?“ zeptal se nakonec. „Vždyť víš, jaká je máma. Nikdy jí nebylo nic dost dobré.“

„Ale tohle už není o mně! To je o dětech! Jak jim to mám vysvětlit? Co když to jednou uslyší?“

Petr jen pokrčil rameny a odešel do ložnice. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami a pocitem naprosté bezmoci.

Další dny byly jako zlý sen. Tchyně k nám chodila čím dál méně, a když už přišla, byla odtažitá. Anička se jí jednou zeptala: „Babičko, proč už nás nemáš ráda?“ Tchyně se zamračila a odpověděla: „Ale to víš, že vás mám ráda.“ Ale já viděla ten chlad v jejích očích.

Začala jsem si všímat maličkostí – jak dává přednost vnoučatům od Petrovy sestry Lenky, jak jim nosí dárky a naše děti přehlíží. Na rodinných oslavách seděla vždycky co nejdál od nás a když někdo zmínil Aničku nebo Matěje, jen mlčky přikývla.

Jednou jsem to už nevydržela. Po oslavě Petrova narozenin jsem ji zastavila na chodbě: „Paní Novotná, proč naše děti přehlížíte? Co vám udělaly?“

Podívala se na mě s ledovým klidem: „Jano, já tě nikdy nechtěla za snachu. A ty děti… prostě necítím, že jsou moje krev.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. „Ale jsou to Petrovy děti! Vaše vnoučata!“

„Možná na papíře,“ řekla tiše a odešla.

Doma jsem brečela do polštáře a přemýšlela, co dál. Měla jsem chuť sbalit děti a odejít někam daleko od téhle nenávisti. Ale pak jsem si uvědomila, že bych tím dala za pravdu jí – že naše děti nejsou dost dobré.

Začala jsem s dětmi trávit víc času mimo rodinu Novotných. Chodili jsme do parku, na výlety po Praze, navštěvovali jsme moji maminku v Plzni. Tam byly děti vždycky vítané s otevřenou náručí.

Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Pracoval dlouho do noci a doma byl jen tělem. Když jsem mu jednou navrhla rodinnou terapii, vysmál se mi: „Tohle není Amerika, Jano! Tady si každý svoje problémy řeší sám.“

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o našem manželství i o tom, jestli má smysl bojovat za rodinu, která mě nikdy nepřijala.

Jednoho dne přišel Matěj ze školy uplakaný: „Mami, proč babička říká, že nejsme její opravdoví vnoučata?“ Zastavilo se mi srdce. Někdo z rodiny to před ním řekl nahlas.

Sedla jsem si k němu a objala ho: „Matýsku, ty jsi ten nejlepší kluk na světě a já tě miluju nejvíc na světě. To, co říká babička, není pravda.“

Ale jak vysvětlit osmiletému dítěti dospěláckou zášť?

Začala jsem psát deník – pro sebe i pro děti. Psala jsem o tom, jak moc je miluju a jak moc pro mě znamenají. Chtěla jsem jim jednou ukázat, že jejich hodnota nezávisí na tom, co si myslí někdo jiný.

Jednoho večera přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně a řekl: „Jano… promiň mi to všechno. Já nevím, jak mám mámu změnit.“

„Nemusíš ji měnit,“ odpověděla jsem unaveně. „Stačí mi vědět, že stojíš za námi.“

Objal mě poprvé po dlouhé době.

Nevím, jestli se někdy vztahy s tchyní zlepší. Možná ne. Ale jedno vím jistě – svoje děti budu chránit před každým, kdo by jim chtěl ublížit.

Někdy přemýšlím: Proč je pro některé lidi krev důležitější než láska? A co byste udělali vy na mém místě?