Modlitba mezi troskami: Jak jsem našla samu sebe v toxickém manželství

„Proč jsi zase koupila špatné mléko? Kolikrát ti mám říkat, že chci polotučné?“ křičel na mě Petr, když jsem stála v kuchyni s nákupní taškou v ruce. Jeho hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak se mi v krku svírá uzel. V tu chvíli jsem si připadala menší než kdy dřív. Byla to jen další z nekonečné řady hádek, které začínaly kvůli maličkostem a končily tím, že jsem se zavírala v ložnici a tiše plakala do polštáře.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím v manželství, kde budu mít strach otevřít pusu. Když jsme se s Petrem poznali na vysoké škole v Olomouci, byl to milý, pozorný kluk. Smáli jsme se spolu, chodili na procházky po Smetanových sadech a plánovali společnou budoucnost. Po svatbě se ale všechno začalo pomalu měnit. Nejprve to byly jen drobné poznámky o tom, jak bych měla vařit nebo co si oblékat. Pak přišly výčitky, že moc utrácím, že nejsem dost dobrá manželka. A nakonec přišly i chvíle, kdy mi jeho slova připadala jako rány.

Moje maminka mi vždycky říkala: „Martino, manželství je o kompromisu.“ Jenže kompromis se z mé strany stal každodenním popíráním sama sebe. Přestala jsem chodit s kamarádkami na kafe, abych Petra nenaštvala. Přestala jsem nosit červenou rtěnku, protože mu vadila. Přestala jsem mluvit o svých snech, protože se mu zdály směšné.

Jednou večer, když jsem seděla na balkoně našeho panelákového bytu na sídlišti v Ostravě-Porubě a dívala se na světla města, přistihla jsem se, jak potichu šeptám modlitbu. „Bože, dej mi sílu.“ Bylo to poprvé po letech, co jsem se obrátila k víře. Ne proto, že bych byla kdysi zbožná – spíš proto, že už jsem nevěděla, kam jinam se obrátit.

Petr mezitím dál pil pivo před televizí a nadával na politiku. Když jsem přišla zpátky do obýváku, jen po mně hodil pohled a řekl: „Zase jsi tam seděla jak blbec? Měla bys radši uklidit.“ V tu chvíli jsem cítila takovou prázdnotu, že jsem měla chuť prostě odejít a už se nikdy nevrátit.

Ráno jsem vstávala dřív než on. V koupelně jsem si všimla kruhů pod očima a šedivých vlasů, které mi přibyly za poslední rok. V práci v knihovně jsem byla vždycky usměvavá Martina, která poradí s výběrem románu nebo doporučí dětem pohádku. Ale doma jsem byla jen stínem sama sebe.

Jednoho dne mi zavolala sestra Jana. „Marti, dlouho ses neozvala. Co se děje?“ Její hlas byl plný starosti. Chvíli jsem mlčela a pak ze mě všechno začalo padat – slzy i slova. „Jani, já už nemůžu. Petr je pořád naštvaný, všechno dělám špatně… bojím se ho.“

Jana přijela hned druhý den. Seděly jsme spolu u kuchyňského stolu a ona mě držela za ruku. „Marti, tohle není normální. Musíš myslet i na sebe.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem slyšela slova podpory místo výčitek.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. Bylo těžké přiznat nahlas, že žiju v toxickém vztahu. „Martino,“ řekla mi jednou paní Dvořáková, „vy jste silnější, než si myslíte.“ Ta věta ve mně rezonovala ještě dlouho poté.

Petr si změny všiml rychle. „Co to s tebou je? Proč jsi tak odtažitá?“ ptal se podezíravě. „Chodíš někam? S kým?“ Začal mi kontrolovat telefon a vyptávat se na každou minutu mého dne.

Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet ještě víc než obvykle. „Jsi nula! Beze mě bys byla nic!“ Jeho slova mě bodala do srdce jako jehly. Ale tentokrát jsem už neplakala. Jen jsem tam stála a dívala se na něj s prázdným výrazem.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do tašky a odešla k Janě. Petr mi volal a posílal zprávy plné výhrůžek i proseb o odpuštění. Ale já už věděla, že zpátky nemůžu.

Začala jsem znovu žít – pomalu a opatrně. Našla jsem si malý podnájem v centru Ostravy a začala chodit na jógu. Každý večer jsem si zapisovala do deníku tři věci, za které jsem vděčná. Bylo těžké znovu najít samu sebe po letech ponižování a strachu.

Jednou mě v knihovně oslovila starší paní: „Slečno Martino, vy jste nějak rozkvetla.“ Usmála jsem se poprvé upřímně po dlouhé době.

Dnes už vím, že modlitby mezi troskami mají smysl – i když odpověď nepřijde hned. Naučila jsem se vážit si sama sebe a nebát se říct dost.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije ve stejném tichém zoufalství? Proč je pro nás tak těžké odejít? Máme právo být šťastné – ale kde brát tu odvahu? Co byste udělali vy na mém místě?