Mezi bolestí a nadějí: Příběh Jany Novotné z porodního sálu

„Proč tu nejsem s tebou? Proč mě nechali čekat za těmi dveřmi?“ ozýval se zoufalý hlas mé matky v telefonu, zatímco já ležela na porodním sále v Motole, potila se bolestí a snažila se nevnímat prázdnotu kolem sebe. Byla noc, venku pršelo a já cítila, jak se mi slzy mísí s potem na čele. „Mami, prosím tě, teď to nezvládnu řešit,“ zašeptala jsem do telefonu a snažila se zadržet vzlyk. „Musíš být silná, Janičko!“ naléhala, ale já už ji skoro neslyšela.

Můj muž Petr byl na služební cestě v Ostravě. Prý to nestihne. Prý je to důležité. „Jano, víš, že bych tam byl, kdyby to šlo,“ psal mi do zprávy, ale já věděla, že kdyby opravdu chtěl, mohl by být tady. V tu chvíli jsem si připadala tak sama, jako nikdy předtím. Všichni kolem mě měli někoho u sebe – partnera, maminku, sestru. Já měla jen cizí sestru v roušce a svůj mobil.

„Paní Novotná, nadechněte se zhluboka,“ ozvala se porodní asistentka Lucie a já se pokusila soustředit na její hlas. „To zvládnete. Ještě pár kontrakcí a bude to za vámi.“ Snažila jsem se jí věřit, ale v hlavě mi běžely myšlenky na to, jak jsme se s Petrem poslední měsíce hádali. O peníze, o bydlení, o jeho matku, která mi nikdy nedala najevo, že bych byla dost dobrá pro jejího syna.

„Jano, musíš být silná kvůli malému,“ šeptala jsem si sama pro sebe. Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Petrem: „Proč pořád řešíš peníze? Vždyť máme všechno!“ křičel na mě v kuchyni našeho malého bytu v Holešovicích. „Nemáme všechno! Nemáme klid! Nemáme jistotu!“ odpověděla jsem mu tehdy a on jen mávl rukou a odešel do ložnice.

Další kontrakce mě přerušila ve vzpomínkách. „Ještě chvíli! Už vidím hlavičku!“ povzbuzovala mě Lucie. V tu chvíli jsem měla pocit, že už to nevydržím. „Mami, kde jsi? Petře, proč tu nejsi?“ křičela jsem v duchu a slzy mi tekly po tváři.

Najednou jsem ucítila obrovský tlak a pak… ticho. „Máme ho! Je to kluk!“ vykřikla Lucie a položila mi na hruď malý uzlíček. Byl celý mokrý a křičel na celý sál. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno – na bolest, na samotu, na strach. Jen jsem ho držela a plakala štěstím.

Ale štěstí netrvalo dlouho. Petr mi zavolal až ráno. „Tak co? Už je to?“ zeptal se unaveně do telefonu. „Narodil se ti syn,“ řekla jsem tiše. „To je dobře… Tak já přijedu odpoledne,“ odpověděl bez emocí. Cítila jsem v sobě prázdno.

Maminka přijela až druhý den. Přinesla mi květiny a koláče z pekařství U Hrdličků. „Janičko, jsi statečná holka,“ říkala a hladila mě po vlasech. Ale já cítila jen výčitky – proč tu nebyla dřív? Proč jsem musela být sama?

První dny s malým Adamem byly těžké. Kojení bolelo, noci byly nekonečné a Petr byl pořád pryč – buď v práci, nebo u své matky v Říčanech. Když přišel domů, byl podrážděný a unavený. „Co pořád brečíš? Vždyť máš zdravé dítě!“ vyčetl mi jednou večer, když jsem seděla s Adamem v náručí a plakala vyčerpáním.

Jednou v noci jsem už nevydržela a zavolala své sestře Martině: „Marti, já už nemůžu… Mám pocit, že to nezvládnu.“ Martina přijela hned ráno s termoskou kávy a čokoládou. „Jani, nejsi v tom sama,“ objala mě pevně a já poprvé po dlouhé době cítila úlevu.

Začala jsem chodit s Adamem ven – do parku Stromovka, kde jsme potkávaly jiné maminky. Některé byly taky samy, jiné měly partnera po boku. Povídaly jsme si o všem možném – o nevyspání, o bolestech zad i o tom, jak těžké je někdy říct si o pomoc.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel. „Jano… asi bych měl být víc doma,“ řekl nakonec tiše. „Ale já nevím jak… Bojím se toho všeho.“ Podívala jsem se na něj – poprvé po dlouhé době ne jako na nepřítele, ale jako na člověka, který je taky ztracený.

Začali jsme spolu víc mluvit – o strachu, o únavě i o tom, co nás trápí. Nebylo to jednoduché. Někdy jsme se pohádali ještě víc než předtím. Ale aspoň jsme už nebyli každý sám.

Dnes je Adamovi půl roku. Usmívá se na mě svýma velkýma očima a já vím, že všechna ta bolest i samota měly smysl. Ale někdy si pořád kladu otázku: Proč musí být začátky mateřství tak těžké? Proč se o tom tolik mlčí? Máte to taky tak? Jak jste to zvládli vy?