Máma mi odmítá hlídat děti, ale já musím živit rodinu: Příběh Aleny z Ostravy

„Mami, prosím tě, aspoň dneska. Potřebuju do práce, jinak mě vyhodí.“ Moje slova visí ve vzduchu jako těžký závoj. Máma stojí u kuchyňské linky, ruce zkřížené na prsou, a její pohled je tvrdý jako lednové ráno v Ostravě. „Aleno, už jsem ti to říkala. Nejsem tvoje chůva. Já už jsem si svoje odžila.“

V tu chvíli mám chuť křičet. Můj muž Petr zemřel před dvěma lety na infarkt, když byl náš nejmladší, Honzík, ještě v plenkách. Zůstala jsem sama se třemi dětmi – Lucinkou, která letos nastoupila do první třídy, osmiletým Matějem a malým Honzíkem. Dům jsme sice zdědili po Petrovi, ale hypotéka a účty se samy nezaplatí. Sociální dávky sotva stačí na jídlo a oblečení. První půlrok mi pomáhal bratr Pavel, ale má vlastní rodinu a nemůže nás živit věčně.

Každé ráno vstávám ve čtyři, abych stihla připravit dětem snídani a svačiny. Honzík pláče, Lucinka se vzteká, že nechce do školy. Matěj trucuje, protože nemá nové boty jako jeho spolužáci. Všechno je na mně. Když konečně vyrazím do práce v supermarketu na pokladnu, mám pocit, že už mám za sebou celý den.

„Mami, proč nám babička nikdy nechce hlídat?“ ptá se Lucinka jednou večer, když jí češu vlasy před spaním. „Nevím, zlato,“ odpovím tiše a polknu slzy. Pravda je taková, že máma nikdy nebyla typická babička. Po rozvodu s tátou si začala užívat života – chodí na výlety s kamarádkami, jezdí na wellness pobyty a tvrdí, že si konečně užívá svobodu. Chápu ji, ale zároveň mě její odmítání bolí.

Jednou večer sedím u stolu s Pavlem. „Alčo, musíš to nějak zvládnout sama,“ říká mi opatrně. „Máma má právo na svůj život.“

„Ale já už nemůžu! Nejsem robot! Děti potřebují aspoň trochu normálního dětství!“ vybuchnu.

Pavel se na mě dívá smutně. „Já vím. Ale co chceš dělat? Najmout si chůvu? Na to nemáš.“

A tak žiju v nekonečném kolotoči – práce, děti, domácnost. Každý den je stejný: ráno chaos, odpoledne únava, večer výčitky svědomí. Když přijdu domů z práce, čekají mě tři hladové tváře a hromada úkolů do školy. Někdy mám pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků.

Jednoho dne mi volají ze školky: Honzík má horečku a musím si ho okamžitě vyzvednout. Šéfová mi dává jasně najevo, že další absence už neprojde. Zoufale volám mámě.

„Mami, prosím tě! Honzík je nemocný a já fakt nemůžu přijít o práci!“

„Aleno, já mám dneska domluvenou kosmetiku a pak jdu s Jarkou do divadla. Nemůžu ti pomoct.“

V tu chvíli mi rupnou nervy. „To myslíš vážně? Tvoje vnouče je nemocné a ty jdeš na nehty?!“

„Aleno, já jsem ti svůj život obětovala dost dlouho. Teď si chci užívat.“

Zavěsím a rozbrečím se přímo na ulici před školkou. Lidi kolem mě míjejí a nikdo si nevšímá ženy s uplakanýma očima a dítětem v náručí.

Večer sedím u kuchyňského stolu a píšu Pavlovi zprávu: „Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu.“ Odpoví až za hodinu: „Drž se. Kdyby něco, ozvi se.“

Dny plynou jeden za druhým. Děti jsou často nemocné – Lucinka má astma, Matěj trpí ekzémem. Každá návštěva lékaře znamená další den bez výplaty. Šéfová mě varuje: „Ještě jedna absence a končíš.“

Jednou večer najdu Lucinku plakat pod peřinou. „Mami, proč jsme pořád sami? Proč nás babička nemá ráda?“

Objímám ji a cítím bezmoc jako nikdy předtím. „To není pravda, zlato…“ Ale sama tomu nevěřím.

Začínám být unavená i psychicky. Přestávám spát, hubnu, všechno mě bolí. Občas přemýšlím, jestli by nebylo lepší všechno vzdát – ale pak vidím děti a vím, že musím bojovat dál.

Jednou večer zazvoní telefon – máma. „Aleno… promiň mi to všechno. Ale já prostě neumím být tou babičkou, kterou potřebuješ.“

Mlčím dlouho. „Já tě taky potřebuju jako mámu…“

„Já vím… Ale už to neumím.“

Položím telefon a cítím prázdno.

Každý den je boj o přežití – o peníze, o čas, o kousek klidu pro sebe i děti. Přemýšlím: Je správné chtít po vlastní mámě pomoc? Nebo bych měla být silnější a zvládnout to sama? Co byste dělali vy na mém místě? Má člověk právo žádat rodinu o pomoc i proti jejich vůli?