Mám mu odpustit? Příběh ženy, kterou opustil manžel těsně před porodem

„Lucie, prosím tě, otevři mi. Potřebuju s tebou mluvit.“

Stála jsem za dveřmi našeho bytu na pražském Žižkově a srdce mi bušilo až v krku. Ten hlas jsem poznala okamžitě, i když jsem ho tři roky neslyšela. Petr. Muž, který mě opustil, když jsem byla v devátém měsíci těhotenství. Ten, co mi slíbil věčnost a pak zmizel beze slova vysvětlení. Teď stál za dveřmi a já nevěděla, jestli mám otevřít, nebo křičet.

„Mami, kdo to je?“ ozvalo se za mnou tiché dětské hlásky. Moje dcera Anička, která nikdy nepoznala svého otce. V tu chvíli jsem věděla, že musím být silná – kvůli ní.

Otevřela jsem dveře jen na řetízek. „Co chceš?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

Petr vypadal jinak. Starší, unavenější, ale v očích měl něco zoufalého. „Lucie, já… já vím, že nemám právo tě žádat o nic. Ale potřebuju tě vidět. Potřebuju vidět Aničku.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit vzpomínky. Jak jsem sama rodila v Motole, jak jsem brečela do polštáře, když jsem poprvé držela Aničku v náručí a on nikde. Jak mi máma pomáhala s kojením a já jí lhala, že Petr je jen na služební cestě.

„Proč jsi odešel?“ zeptala jsem se tiše.

Petr sklopil hlavu. „Byl jsem zbabělec. Bál jsem se zodpovědnosti, bál jsem se selhání… Neumím to vysvětlit. Každý den toho lituju.“

Chtěla jsem ho nenávidět. Ale místo toho jsem cítila jen prázdno a únavu. Tři roky jsem dělala všechno sama – noční horečky, první krůčky, první slova. Nikdy tu nebyl.

„A proč teď?“

„Moje máma umřela,“ řekl tiše. „Uvědomil jsem si, že život je krátký. Že jsem přišel o tolik… Prosím, Lucie, dej mi šanci být aspoň trochu součástí vašeho života.“

Zaváhala jsem. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy Anička plakala a ptala se, proč nemá tatínka jako ostatní děti ve školce. Na všechny ty pohledy sousedek a tiché šeptání za zády.

„Mami?“ Anička se ke mně přitulila.

„To je… to je tvůj tatínek,“ řekla jsem nakonec a hlas se mi zlomil.

Petr se rozplakal. Poprvé v životě jsem ho viděla brečet.

Pozvala jsem ho dovnitř. Seděli jsme naproti sobě u stolu, kde jsme kdysi plánovali společnou budoucnost. Anička si hrála s panenkami a Petr na ni hleděl s takovou bolestí v očích, že mi bylo skoro líto.

„Chci ti všechno vysvětlit,“ začal Petr. „Vím, že to nejde napravit. Ale chci být tady pro vás.“

„A co když tě zase něco vyděsí? Co když zase utečeš?“ vyjela jsem na něj.

„Neuteču,“ řekl pevněji, než bych čekala.

Ten večer odešel s příslibem, že se ozve. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co je správné – pro mě i pro Aničku. Mám mu dát druhou šanci? Nebo chránit naši křehkou rovnováhu?

Druhý den přišel s plyšákem a knížkou pohádek. Anička byla nadšená – nikdy neviděla tak velkého medvěda. Petr si s ní hrál celé odpoledne a já je pozorovala z kuchyně s hrníčkem kávy v ruce a slzami v očích.

Začal chodit častěji. Vozil Aničku do školky, bral ji na hřiště, učil ji jezdit na kole. Byla šťastná – poprvé měla pocit, že je její rodina úplná.

Ale já? Každý večer mě sžírala nejistota. Můžu mu věřit? Nebo jen toužím po iluzi normální rodiny?

Jednou večer jsme seděli na balkoně a Petr řekl: „Lucie, já tě pořád miluju.“

Zasmála jsem se hořce: „Láska není všechno. Láska nestačí.“

„Já vím,“ přikývl smutně.

Moje máma mi volala každý den: „Lucko, nezapomeň, co ti udělal! Nemůžeš mu jen tak odpustit.“

Kamarádka Jana měla jiný názor: „Dej mu šanci kvůli Aničce. Každé dítě potřebuje tátu.“

Byla jsem rozpolcená mezi minulostí a budoucností.

Jednou večer přišel Petr později než obvykle. Byl nervózní a v ruce držel obálku.

„Co to je?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Rozvodové papíry,“ řekl tiše. „Jestli mi nevěříš, jestli mě nechceš zpátky… podepiš to. Já to přijmu.“

Seděla jsem dlouho nad papíry a přemýšlela o všem, co jsme spolu prožili – dobrém i zlém.

Nakonec jsem papíry odložila stranou.

Petr teď chodí pravidelně. S Aničkou mají svůj svět – tajné šifry, společné výlety do ZOO i do Stromovky. Já pořád nevím, jestli mu dokážu odpustit úplně.

Ale jedno vím jistě: už nikdy nedovolím, aby někdo rozhodoval o mém štěstí za mě.

Možná mu časem odpustím – možná ne.

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl dávat druhou šanci člověku, který vás zradil v nejhorší chvíli? Nebo je lepší chránit své srdce i za cenu neúplné rodiny?