Když se domov promění v bojiště: Vyznání jedné matky

„Proč jsi zase nechala ty plenky na stole? To je tak těžké po sobě uklidit?“ křičel na mě Petr hned, jak jsem vešla do bytu. V náručí jsem držela naši dvoudenní dceru Aničku, která tiše spala, a v hlavě mi hučelo. Všechno mě bolelo – tělo po porodu, srdce z jeho slov. Ještě před týdnem jsme spolu plánovali, jak budeme rodina. Teď jsem měla pocit, že jsem na všechno sama.

Petr seděl u počítače, sluchátka na uších, a já mezi krabicemi od pizzy a špinavým nádobím hledala místo, kam položit autosedačku. „Můžeš mi aspoň pomoct?“ zašeptala jsem, ale on jen mávl rukou. „Za chvíli mám meeting.“

V porodnici jsem si představovala návrat domů jako začátek nové etapy. Místo toho mě čekal byt plný nepořádku a partner, který se tvářil, jako by se nic nezměnilo. Moje máma mi volala každý den: „Jak to zvládáš, Maruško? Petr ti pomáhá?“ Nechtěla jsem ji zklamat, tak jsem lhala: „Jo, je to těžké, ale zvládáme.“

První noc byla peklo. Anička plakala, já nevěděla proč. Petr si dal polštář přes hlavu a ráno mi vyčetl, že ho budím. „To dítě pořád řve! Nemůžeš ji nějak utišit?“ Cítila jsem se neschopná. Všude kolem mě byly rady o mateřství, ale nikdo mě nepřipravil na tohle – na samotu v přeplněném bytě.

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o našem vztahu, o tom, jestli jsme vůbec měli mít dítě. Petr byl čím dál víc podrážděný. „Já chodím do práce! Ty jsi doma celý den, tak proč tu je takový bordel?“ Jeho slova mě bodala jako jehly. Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o tom, co je potřeba udělat – koupit pleny, vynést koš, zaplatit nájem.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Anička konečně usnula. V ruce jsem držela hrnek studeného čaje a přemýšlela, kde se stala chyba. Vždycky jsme byli tým – smáli jsme se spolu, cestovali, plánovali budoucnost. Teď jsme byli dva cizinci pod jednou střechou.

Jednoho dne přišla moje sestra Jana. „Maruško, jsi bledá jak stěna! Kdy jsi naposledy spala?“ Rozbrečela jsem se jí na rameni. „Já už nemůžu… Petr mi vůbec nepomáhá. Mám pocit, že ho to dítě vůbec nezajímá.“ Jana mě objala a řekla: „Tohle není tvoje vina. On musí dospět.“

Zkusila jsem s Petrem mluvit. „Potřebuju tě,“ řekla jsem mu tiše večer v kuchyni. „Já to sama nezvládnu.“ On jen pokrčil rameny: „Já taky nevím, co mám dělat. Nikdo mě to nenaučil.“

Začali jsme chodit k rodinné terapeutce. První sezení bylo trapné ticho. Pak Petr řekl: „Mám pocit, že už nejsem důležitý. Že teď je všechno jen o dítěti.“ Byla jsem v šoku – nikdy mi to neřekl. Já zase přiznala: „Cítím se sama a zrazená.“

Terapie nám pomohla otevřít staré rány. Petr přiznal, že má strach z odpovědnosti – jeho táta odešel, když byl malý. Já zase měla strach z toho, že selžu jako matka i partnerka.

Ale změna byla pomalá. Každý den byl boj – s únavou, s nepochopením, s vlastními démony. Někdy jsem měla chuť všechno vzdát a odejít k mámě do Brna. Ale pak jsem se podívala na Aničku a věděla jsem, že musím bojovat.

Jednou ráno Petr vstal dřív než já a udělal mi čaj. „Dneska ji vezmu ven já,“ řekl a vzal Aničku do kočárku. Byla to maličkost, ale pro mě znamenala svět.

Začali jsme si víc povídat – o strachu, o únavě, o tom, co nás trápí. Někdy jsme se pohádali kvůli hlouposti – třeba kvůli tomu, kdo koupí rohlíky – ale už jsme nebyli každý sám.

Dnes je Aničce půl roku. Náš vztah není dokonalý – někdy mám pocit, že stojíme na tenkém ledě – ale snažíme se oba. Učíme se být rodiči i partnery zároveň.

Někdy si večer lehnu vedle Aničky a přemýšlím: Je možné vybudovat pevnou rodinu i tehdy, když základy praskají hned na začátku? Co byste udělali vy na mém místě?