Když rodina mlčí: Příběh o vině, odpuštění a osamění

„Paní Nováková, prosím vás, už je to potřetí, co voláte. Já pro něj prostě nepřijdu. Ať si to vyřeší někdo jiný.“ Hlas v telefonu byl ledový, neústupný, a já cítila, jak mi v hrudi narůstá tíha. Položila jsem sluchátko a chvíli jen seděla v sesterně, ruce se mi třásly. Venku bylo šedé únorové odpoledne, na oknech se srážela pára a na chodbě voněla káva smíchaná s dezinfekcí.

Jmenuji se Jana Nováková a už deset let pracuji jako zdravotní sestra na neurologické rehabilitaci v Brně. Zažila jsem ledacos – slzy štěstí, když se někdo po mrtvici znovu postavil na nohy, i zoufalství těch, kteří už nikdy nepromluví. Ale nikdy jsem si nezvykla na chvíle, kdy rodina odmítne přijít pro svého blízkého. Vždycky mě to zasáhne.

Ten den jsme propouštěli pana Karla Dvořáka. Byl to zvláštní chlap – potetované ruce, rozcuchané vlasy, v očích melancholie. Když k nám přišel po těžké mozkové příhodě, byl zmatený, často si pletl dny a jména. Ale během těch šesti týdnů se zlepšil. Naučil se znovu chodit s holí, začal si pamatovat základní věci. Vždycky mi říkal: „Janičko, až mě pustíte domů, koupím vám kafe. To vaše nemocniční je jak voda z Vltavy.“ Smála jsem se tomu.

Ale teď seděl na posteli v propouštěcí místnosti a díval se do prázdna. „Přijde pro mě dcera?“ zeptal se tiše. „Volala jsem jí,“ odpověděla jsem opatrně. „Říkala, že má moc práce.“ Nechtěla jsem mu říct pravdu – že jeho dcera byla vzteklá a odmítavá, že mi do telefonu řekla věci, které by žádná dcera neměla říct o svém otci.

Vzpomněla jsem si na rozhovor s kolegyní Lenkou. „Víš, Jano,“ řekla mi jednou u kafe, „někdy jsou ty rodinný vztahy tak rozbitý, že už to nejde slepit. My nevíme, co se doma dělo.“ Přikývla jsem tehdy, ale stejně mě to vždycky bolelo.

Zkusila jsem zavolat jeho sestře. „Paní Dvořáková, váš bratr je připravený k propuštění. Můžete si pro něj přijít?“ Na druhém konci bylo ticho. Pak jen krátké: „Nezlobte se, ale já už s Karlem nemám nic společného.“ A zavěsila.

Seděla jsem pak vedle Karla a nevěděla, co říct. „Víte,“ začal tiše, „já nebyl dobrej táta ani bratr. Pil jsem, dělal hlouposti… Možná si to zasloužím.“ Mlčela jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na mého vlastního otce – taky pil a taky jsme spolu dlouho nemluvili.

Večer přišel primář Marek a ptal se mě: „Co s ním budeme dělat? Sociálka? Azyl?“ Pokrčila jsem rameny. „Ještě zkusím zavolat jeho synovi.“

Telefon zvedl mladý mužský hlas. „Ano?“ „Dobrý den, tady Jana Nováková z neurologie v Brně. Váš otec je připravený k propuštění…“ Nechal mě domluvit a pak řekl: „Já mám vlastní rodinu. On pro mě nikdy nebyl táta. Ať si poradí sám.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, co člověka dovede k tomu, že opustí vlastního otce nebo bratra. Je to opravdu jen zloba? Nebo hluboké zranění?

Druhý den ráno jsem Karla našla sedět u okna. Venku padal sníh a on sledoval vločky, jak se snášejí na parkoviště před nemocnicí. „Janičko,“ řekl najednou, „já už asi nikoho nemám.“ Sedla jsem si vedle něj a chytila ho za ruku. „Máte nás,“ řekla jsem tiše.

Nakonec jsme zařídili převoz do azylového domu pro seniory. Karel neplakal, jen tiše poděkoval a objal mě kolem ramen. Když odjížděl sanitkou, mával mi z okna jako malé dítě.

Zůstala jsem stát na chodbě a v hlavě mi zněla slova jeho dcery: „Ať si to vyřeší někdo jiný.“ Přemýšlela jsem – kde je ta hranice mezi povinností a ochranou vlastního srdce? Kdy už člověk opravdu nemůže odpustit?

Možná bychom neměli tak rychle soudit ty, kteří odmítají přijít pro své blízké. Možná za tím stojí bolest, kterou si neumíme představit.

Ale stejně mě to bolí pokaždé znovu.

Co byste udělali vy? Odpustili byste svému otci nebo bratrovi – nebo byste ho nechali odejít? Proč jsou některé rány v rodině tak hluboké?