Když rodina dusí: Moje boj o hranice, peníze a vlastní život – zpověď Ivany

„Ivano, už zase jsi zapomněla koupit ten chleba? Vždyť víš, že tatínek má rád čerstvý!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl směsicí výčitky a pasivní agrese. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a v duchu počítala do deseti. Tchyně, paní Marie, byla u nás doma už třetí týden. Původně přijela jen na pár dní, aby nám pomohla s malou Aničkou, ale její návštěva se protáhla a s každým dnem jsem cítila, jak se kolem mě stahuje smyčka.

„Mami, Ivana má toho teď hodně, z práce jí dali nový projekt,“ snažil se mě bránit Petr, můj muž. Ale jeho hlas zněl unaveně, jako by už předem věděl, že to nemá cenu. Marie jen mávla rukou a začala si něco mumlat o tom, jak za jejich časů ženy zvládaly všechno a ještě u toho vypadaly jako ze žurnálu.

V ten moment jsem měla chuť se rozbrečet. Ale místo toho jsem se jen zhluboka nadechla a pokračovala v mytí nádobí. V hlavě mi běžely všechny ty situace z posledních měsíců – jak jsme s Petrem konečně dostali hypotéku na byt v Modřanech, jak jsem po letech na mateřské nastoupila zpátky do práce, jak jsme se těšili, že začneme nový život. Jenže s každým naším úspěchem přišly nové požadavky.

„Petře, potřebovala bych půjčit nějaké peníze. Však víš, jak je to teď s důchody,“ řekla miše Marie jednou večer, když jsme seděli u televize. Petr se na mě podíval, jako by čekal, že to vyřeším za něj. „Mami, teď jsme si vzali hypotéku, moc toho nemáme,“ zkusil to opatrně. Ale Marie se jen uraženě zamračila a začala vyprávět, jak ona pomáhala svým rodičům, když byli v nouzi.

A tak to šlo pořád dokola. Když jsme koupili nové auto, přišla švagrová Jana s tím, že by potřebovala půjčit na opravu svého starého vozu. Když jsem dostala povýšení, ozval se švagr Tomáš, že by potřeboval peníze na rozjezd podnikání. Každý náš krok vpřed byl pro ně důvodem, proč si říct o něco víc.

Jednou večer, když jsem uspávala Aničku, slyšela jsem, jak se Petr s matkou hádají v kuchyni. „Mami, nemůžeme pořád jen dávat. Ivana je z toho nešťastná, já taky. Musíme myslet i na sebe.“ Marie zvýšila hlas: „A co rodina? To už pro vás nic neznamená? Vždyť jsme vás vychovali, obětovali jsme se pro vás! Teď je řada na vás.“

Ležela jsem vedle Aničky a v očích mě pálily slzy. Byla jsem rozpolcená – na jednu stranu jsem chápala, že rodina je důležitá, na druhou stranu jsem cítila, že už nemůžu dýchat. Každý den jsem se probouzela s pocitem, že žiju život někoho jiného.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za Petrem. „Musíme si promluvit. Takhle to dál nejde. Já už nemůžu. Připadám si, jako bych byla jen bankomat a služka. Chci žít svůj život, ne život tvé rodiny.“ Petr mlčel, díval se do země. „Já vím, Ivano. Jenže co mám dělat? Je to moje máma…“

„A já jsem tvoje žena. A Anička je tvoje dcera. Chceš, aby vyrůstala v tomhle napětí? Aby si myslela, že je normální se pořád obětovat pro ostatní a zapomínat na sebe?“

Dlouho jsme mlčeli. Pak Petr řekl: „Máš pravdu. Musíme si nastavit hranice. Ale bude to těžké.“

A bylo. Když jsme Marii oznámili, že už u nás nemůže bydlet neomezeně dlouho, rozplakala se. „Tak já už vám nestojím za to, abych tu byla? To mě chcete vyhodit?“ Jana mi přestala volat, Tomáš mi poslal zprávu, že jsem sobecká. Všichni se na mě dívali jako na tu špatnou, co rozvrací rodinu.

Ale já jsem poprvé po letech cítila úlevu. Najednou jsem měla čas na sebe, na Aničku, na Petra. Začali jsme spolu chodit na procházky, smát se, plánovat výlety. Bylo to těžké, protože pocit viny mě pořád hlodal. Ale zároveň jsem věděla, že jinak bych se ztratila úplně.

Jednou večer, když jsme seděli s Petrem na balkoně, zeptal se mě: „Myslíš, že nám to někdy odpustí?“ Podívala jsem se na něj a řekla: „Možná ne. Ale musíme žít svůj život. Pro nás, pro Aničku. Jinak budeme navždy jen stíny sebe samých.“

Někdy si říkám, jestli jsem to udělala správně. Jestli je možné milovat rodinu, a přitom si chránit vlastní hranice. Jestli se dá být dobrou dcerou, manželkou, matkou – a přitom neztratit samu sebe. Co myslíte vy? Dá se to vůbec zvládnout, nebo je člověk vždycky buď oběť, nebo sobec?