Když nemoc mé dcery odhalila rodinné tajemství: Příběh otce z Prahy

„Tati, bolí mě bříško…“ slyšel jsem v půl třetí ráno slabý hlásek z dětského pokoje. Vyskočil jsem z postele, v pyžamu, s rozcuchanými vlasy, a běžel k postýlce naší Aničky. Ležela tam, bledá, zpocená, oči plné slz. „Klárko!“ zavolal jsem na manželku, ale v ložnici bylo prázdno. Její strana postele byla chladná, peřina úhledně složená. To mi v tu chvíli přišlo zvláštní, ale neměl jsem čas přemýšlet. Zabalil jsem Aničku do deky, popadl klíče a běžel s ní do auta.

V nemocnici na Karlově náměstí nás přijali okamžitě. Lékařka, paní doktorka Novotná, se na mě podívala s vážným výrazem. „Pane Dvořáku, vaše dcera má akutní zánět slepého střeva. Musíme ji operovat.“ Srdce mi bušilo až v krku. Seděl jsem na chodbě, ruce se mi třásly. Zkoušel jsem volat Klárce, ale její telefon byl vypnutý. Psala mi ještě večer, že jde na chvíli ven, prý si potřebuje pročistit hlavu. Ale že by se nevrátila domů? To se jí nikdy nestalo.

Po operaci mi doktorka řekla, že Anička bude v pořádku, ale že si ji musí nechat pár dní na pozorování. Když jsem se vrátil domů, čekal jsem, že Klárka bude sedět v kuchyni, s hrnkem čaje, nervózní, že jsme jí nedali vědět. Ale byt byl prázdný. Na stole ležel jen lístek: „Odpusť mi. Musela jsem odejít. Klára.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Nechápal jsem, co se děje. Proč by Klára odešla? Byli jsme spolu deset let, prošli jsme si těžkostmi, hádkami, ale nikdy by mě nenapadlo, že by mě opustila. A už vůbec ne v takové chvíli. Volal jsem její matce, kamarádkám, dokonce i do práce. Nikdo o ní nic nevěděl.

Další dny jsem trávil mezi nemocnicí a bytem. Anička se ptala, kde je maminka. „Máma musela na chvíli pryč, ale brzy se vrátí,“ lhal jsem jí do očí. Každý večer jsem seděl v obýváku, díval se na její fotku a přemýšlel, co jsem udělal špatně. V hlavě mi běžely všechny naše hádky, všechny chvíle, kdy jsem byl unavený, protivný, kdy jsem jí možná nedal dost lásky. Ale pořád jsem nechápal, proč by odešla takhle.

Jednoho odpoledne, když jsem byl s Aničkou v nemocnici, přišla za mnou doktorka Novotná. „Pane Dvořáku, potřebujeme s vámi mluvit o výsledcích některých testů.“ Vzala mě stranou a podívala se na mě zvláštním pohledem. „Vaše dcera má vzácnou krevní skupinu. AB negativní. Vy jste v kartě uveden jako otec, ale podle údajů, které máme, to není možné.“

Zamrazilo mě. „Co tím myslíte?“ zeptal jsem se. „Podle krevních skupin vy a vaše manželka nemůžete být biologickými rodiči Aničky. Je mi líto, že vám to musím říct takhle, ale je důležité, abychom znali pravdu kvůli léčbě.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Sedl jsem si na lavičku na chodbě a zíral do zdi. Všechno mi začalo dávat smysl. Klárčina únava, její časté výlety, její nervozita poslední měsíce. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsme se snažili o dítě a nedařilo se nám to. Pak najednou přišla s tím, že je těhotná. Byl jsem šťastný, že to konečně vyšlo, nikdy jsem nepochyboval.

Když jsem se vrátil domů, našel jsem v Klářině šuplíku starý dopis. Byl adresovaný jí, od nějakého Tomáše. „Kláro, vím, že jsme udělali chybu, ale Anička je tvoje dcera. Já nemůžu být součástí vašeho života, ale chci, abys věděla, že na vás myslím.“

Seděl jsem v kuchyni, dopis v ruce, a brečel. Ne kvůli sobě, ale kvůli Aničce. Co jí řeknu? Jak jí vysvětlím, že její máma odešla a já nejsem její skutečný otec? Ale pak jsem si uvědomil, že na tom vlastně nezáleží. Anička je moje dcera. Vychovával jsem ji od narození, byl jsem u jejích prvních krůčků, u prvního dne ve školce, u každé nemoci, u každého úsměvu. Krev není to, co dělá rodinu.

Když se Anička vrátila domů, sedli jsme si spolu na gauč. „Tati, kdy přijde máma?“ zeptala se tiše. Objímal jsem ji a řekl: „Nevím, zlatíčko. Ale já tu budu vždycky.“

Dny plynuly, Klára se neozývala. Musel jsem se naučit být mámou i tátou zároveň. Naučil jsem se zaplétat copánky, vařit palačinky, utěšovat noční můry. Bylo to těžké, ale nikdy jsem nelitoval. Lidé v práci se mě ptali, proč to dělám, když to není moje dítě. Ale já věděl, že Anička je moje víc než kdokoliv jiný na světě.

Jednou večer, když jsme spolu seděli u pohádky, Anička se ke mně přitulila a zašeptala: „Tati, mám tě ráda.“ V tu chvíli jsem věděl, že jsem udělal správně. Rodina není o tom, kdo koho zplodil, ale kdo zůstane, když se všechno hroutí.

Někdy si v noci kladu otázku: Co bych udělal, kdybych to věděl dřív? Odpustil bych Kláře? Odešel bych? Nebo bych zůstal kvůli Aničce? Možná to nikdy nezjistím. Ale jedno vím jistě – rodina je odvaha zůstat, i když už nemáte sílu. Co byste udělali vy na mém místě?