Když láska bolí: Příběh jedné svatby, pýchy a nepochopení mezi matkou a dcerou

„Proč jsi mi to udělala, mami?“ Ivina slova mě zasáhla jako ledová sprcha. Stála přede mnou v bílých šatech, krásná a rozechvělá, ale v očích měla slzy. Všude kolem nás se smáli hosté, hrála hudba, voněly růže a šampaňské stékalo po skleničkách. Ale mezi mnou a mou dcerou se rozprostřelo ticho, které nikdo jiný neslyšel.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno, co jsem pro ni kdy udělala – všechny ty roky, kdy jsem se vzdávala svých snů, abych jí mohla koupit lepší boty, zaplatit doučování z matematiky nebo jí dopřát letní tábor – to všechno je najednou pryč. Jako by to nikdy neexistovalo. Jen proto, že jsem dnes ráno zapomněla přinést její oblíbený šátek, který chtěla mít na památku po babičce. Jen proto, že jsem jí včera večer řekla, že by si měla rozmyslet, jestli je Petr opravdu ten pravý.

„Ivo, já… já jsem jen chtěla, abys byla šťastná,“ zašeptala jsem. Ale ona už se ke mně otočila zády a zamířila zpět ke svatební tabuli. Zůstala jsem stát uprostřed sálu jako cizinec na vlastním večírku.

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme spolu seděly v kuchyni u čaje a ona mi vyprávěla o škole, o kamarádkách, o svých snech. Vždycky byla tak citlivá, tak vnímavá – a já jsem se snažila být tou nejlepší matkou. Jenže někde po cestě jsme se ztratily. Možná to začalo už na gymnáziu, když jsem ji nutila chodit na matematiku místo výtvarky. Nebo když jsem jí zakazovala chodit s Honzou z vedlejší třídy, protože „není pro ni dost dobrý“.

Petr byl jiný. Pracovitý kluk z Brna, slušný, trochu uzavřený. Nikdy mi úplně neseděl, ale Iva ho milovala. A já jsem si říkala, že hlavní je její štěstí. Jenže včera večer jsme se pohádaly. „Mami, proč nikdy nejsi spokojená s tím, co mám ráda?“ vyčetla mi. „Proč musíš pořád všechno komentovat?“

„Protože tě mám ráda,“ odpověděla jsem tehdy tvrdohlavě. „Protože chci pro tebe to nejlepší.“

Ale co když to nejlepší podle mě není to nejlepší pro ni?

Dnes ráno jsem se probudila s těžkým srdcem. Připravila jsem snídani pro celou rodinu – chlebíčky s vajíčkem, šunkou a okurkou, jak to má Iva ráda. Ale ona jen prošla kolem stolu a ani se na mě nepodívala. Pak přišla ta věc s šátkem – ten starý hedvábný šátek po mé mamince. Zapomněla jsem ho doma ve skříni. Když to zjistila, rozplakala se.

„To je znamení,“ řekla mi tiše. „Že na mě nikdy nemyslíš.“

Chtěla jsem ji obejmout, ale ucukla.

A teď tu stojím mezi hosty – teta Alena se směje s bratrancem Tomášem u baru, můj muž Milan si povídá s Petrovými rodiči o hypotékách a cenách bytů v Brně – a já mám pocit, že se mi hroutí svět.

Najednou ke mně přistoupila moje sestra Jana. „Co se děje?“ zeptala se tiše.

„Nevím… asi jsem něco pokazila,“ přiznala jsem se.

Jana mě pohladila po rameni. „To je normální. Každá máma něco pokazí. Ale hlavní je, že jsi tady.“

Jenže já jsem si nebyla jistá, jestli to stačí.

Když začal první tanec novomanželů, dívala jsem se na Ivu s Petrem a v očích mě pálily slzy. Vypadala šťastně – nebo to aspoň dobře předstírala? Vzpomněla jsem si na svůj vlastní svatební den před třiceti lety. Moje máma tehdy plakala radostí i smutkem zároveň. Tehdy jsem tomu nerozuměla. Dnes už ano.

Po večeři za mnou přišla tchyně – Petrová maminka Marie. „Nebojte se,“ řekla mi potichu u kávovaru. „Ona vám odpustí. Vždycky odpustí.“

Ale já jsem věděla, že některé věci nejdou vzít zpátky.

Když hosté začali odcházet a sál se pomalu vyprazdňoval, našla jsem Ivu sedět sama na lavičce před kulturákem. Sedla jsem si vedle ní.

„Ivo… promiň mi to všechno,“ začala jsem opatrně.

Chvíli mlčela. Pak řekla: „Já vím, že jsi to myslela dobře. Ale někdy bych chtěla jen… abys mě nechala být.“

„Bojím se o tebe,“ přiznala jsem tiše.

„Já vím,“ povzdechla si a poprvé za celý den mě vzala za ruku.

Seděly jsme tam dlouho mlčky vedle sebe. Nad hlavami nám svítily lampy a z dálky bylo slyšet smích posledních hostů.

Možná jsme obě udělaly chyby. Možná jsme obě příliš hrdé na to říct nahlas všechno, co cítíme.

Ale láska někdy bolí právě proto, že nám na sobě záleží víc než na sobě samých.

A tak se ptám: Kolik toho musí matka obětovat pro štěstí své dcery? A kdy už je čas nechat ji jít svou vlastní cestou?