Když jsem odešla z domova: Cesta viny, víry a odpuštění

„Tak už běž, Lucie. Vždyť vlak nepočká,“ řekla maminka a její hlas se jí zlomil. Stála na peróně plzeňského hlavního nádraží, v ruce svírala můj starý svetr, který mi chtěla ještě naposledy podat. Já ale nemohla udělat ten poslední krok. V hlavě mi hučelo: „Jak ji tu můžu nechat samotnou? Co když ji zklamu? Co když to nezvládnu?“

„Mami, promiň…“ zašeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Lidé kolem nás spěchali, nikdo si nás nevšímal. Jen já a ona – dvě ženy, které si nikdy neuměly říct všechno nahlas. Vlak houkl a já věděla, že musím jít. Vzala jsem si svetr, naposledy ji objala a nastoupila.

Cesta do Prahy byla nekonečná. Každé kolečko vlaku mi připomínalo, jak se vzdaluji od domova, od mámy, od všeho, co jsem znala. V hlavě mi běžely její výčitky z posledních týdnů: „Proč musíš do Prahy? Copak ti Plzeň nestačí? Já tu budu sama…“ A já jí nedokázala vysvětlit, že potřebuju dýchat, potřebuju najít sama sebe.

První týdny v Praze byly peklo. Malý podnájem na Žižkově, spolubydlící Jana, která pořád kouřila na balkoně a pouštěla Kabáty do noci. Každý večer jsem seděla na posteli a dívala se na telefon. Psát mamince? Zavolat? Ale co jí říct? Že jsem nešťastná? Že mám strach? Že se cítím provinile?

Jednou večer jsem to nevydržela. Vytočila jsem její číslo. „Ahoj mami…“

„No konečně! Už jsem si myslela, že jsi na mě zapomněla,“ ozvalo se na druhém konci. V jejím hlase byla výčitka i úleva zároveň.

„Nezapomněla… Jen… je to těžký.“

„To sis měla rozmyslet dřív, Lucie.“

Ta slova mě bodla do srdce. Zavěsila jsem dřív, než jsem stačila cokoli říct. Celou noc jsem probrečela do polštáře. Proč je to mezi námi vždycky tak těžké?

Začala jsem chodit do kostela na Jiřího z Poděbrad. Ne proto, že bych byla kdovíjak věřící, ale protože jsem tam našla klid. Seděla jsem v lavici, dívala se na barevná okna a šeptala modlitby, které mě naučila babička: „Bože, dej mi sílu odpustit sobě i mámě.“

Jednou po mši ke mně přišla starší paní – paní Novotná. „Jsi tu nová?“ zeptala se laskavě.

„Ano… Přistěhovala jsem se z Plzně.“

„To muselo být těžké opustit domov.“

Rozplakala jsem se před ní jako malá holka. Ona mě objala a řekla: „Někdy musíme odejít, abychom mohli najít cestu zpátky – k sobě i k druhým.“

Začala jsem chodit do kostela pravidelně. Modlitba mi pomáhala zvládat úzkost i vinu. Pomalu jsem si dovolila myslet na sebe – na své sny, na to, co chci já, ne jen co chce máma.

Jednoho dne mi přišla SMS: „Lucie, chybíš mi. Přijeď někdy domů.“ Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

Když jsem přijela do Plzně, máma mě objala pevněji než kdy dřív. Seděly jsme spolu u stolu a poprvé jsme si povídaly jako dvě dospělé ženy.

„Víš, mami… Měla jsem pocit, že tě zrazuju tím, že odcházím.“

„A já měla strach, že tě ztratím,“ přiznala tiše.

Mlčely jsme dlouho. Pak máma vzala mou ruku do své: „Možná jsme obě potřebovaly trochu samoty, abychom si uvědomily, jak moc pro sebe znamenáme.“

Od té doby jsme si volaly častěji – ne proto, že bych musela, ale protože jsem chtěla. Modlitba a víra mi pomohly odpustit sobě i mámě. Už necítím vinu – jen vděčnost za to, že mám domov v sobě i v srdci těch, které miluji.

Někdy večer sedím u okna v Praze a ptám se sama sebe: „Kolik odvahy je třeba k tomu odpustit sobě? A kolik lásky je třeba k tomu odpustit druhým?“