Kdysi opora rodiny, dnes zapomenutá: Volají jen na svátky

„Mami, můžeš nám pohlídat děti? Máme s Petrem důležitou schůzku.“ Ještě před pár lety jsem slyšela tuhle větu od své dcery Jitky několikrát do týdne. Teď je ticho. Telefon nezvoní. V bytě na pražském sídlišti slyším jen tikot hodin a občasné šustění novin, které už ani pořádně nečtu.

Pamatuji si, jak jsem kdysi běhala mezi prací v nemocnici a domácností. Můj muž Karel byl často na služebních cestách, takže jsem byla ta, kdo ráno chystal snídani, balil svačiny, večer pomáhal s úkoly a o víkendech pekla bábovku pro celou rodinu. Děti – Jitka, Tomáš a Lenka – měly vždy všechno, co potřebovaly. Když byly nemocné, nespala jsem celou noc. Když měly radost, byla jsem první, komu to běžely říct.

„Mami, bez tebe bych to nezvládla,“ říkala mi Jitka, když se jí narodila dvojčata. Byla jsem pyšná. Všichni mě potřebovali. Byla jsem pilířem rodiny.

Jenže čas běžel. Vnoučata rostla, děti měly své starosti. Karel před pěti lety zemřel na infarkt a já zůstala sama. První rok po jeho smrti byl těžký, ale děti se snažily být se mnou. Volaly, jezdily na návštěvy, braly mě na výlety. Pak ale přišly nové práce, nové vztahy, nové starosti.

Teď je mi sedmdesát dva a mám pocit, že jsem pro všechny jen povinností. Volají mi jen na narozeniny a Vánoce. „Mami, všechno nejlepší! Doufám, že se máš dobře,“ ozve se z telefonu Jitčin hlas jednou za měsíc. Tomáš mi posílá SMS: „Mami, promiň, nestíhám. Zastavím se příští týden.“ Lenka? Ta se ozve jen tehdy, když potřebuje poradit s receptem nebo když má problém s autem.

Nedávno jsem měla narozeniny. Seděla jsem u stolu s dortem, který jsem si sama upekla. Zapálila jsem si svíčku a v duchu si přála jediné – aby někdo zazvonil u dveří a řekl: „Mami, přišli jsme tě obejmout.“ Nikdo nepřišel. Jen sousedka paní Novotná mi přinesla kytku a chvíli si se mnou povídala o počasí.

Vzpomínám na dobu, kdy byl náš byt plný smíchu a hádek o tom, kdo bude mít poslední kousek bábovky. Teď tu sedím sama a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem příliš ochotná? Naučila jsem děti, že tu budu vždycky a ony si zvykly brát moji lásku jako samozřejmost?

Jednou večer mi zavolala Jitka: „Mami, promiň, že jsme se dlouho neozvali. Máme toho moc. V práci je šílený stres a děti mají samé kroužky.“ Snažila jsem se pochopit. Vždyť i já byla kdysi zaneprázdněná. Ale stejně mě to bolelo.

Tomáš má vlastní firmu a žije v Brně. „Mami, víš jak to je… pořád něco,“ říká mi do telefonu. Ale když potřeboval peníze na rozjezd podnikání, byla jsem první, komu volal. Bez váhání jsem mu dala všechny úspory po Karlovi.

Lenka je nejmladší a vždycky byla trochu jiná. Citlivá, uzavřená do sebe. Po rozvodu se stáhla ještě víc. Občas přijde na kávu, ale většinou spěchá zpátky za svým synem nebo do práce.

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat všem dětem dopis:

„Moji milí,

vím, že máte své životy a starosti. Ale někdy mám pocit, že už pro vás nejsem důležitá. Chybíte mi. Chybí mi společné chvíle, obyčejné povídání u stolu nebo procházka v parku. Nechci být jen babička na hlídání nebo hlas v telefonu jednou za měsíc.

Vaše máma“

Odpověděla mi jen Lenka: „Mami, promiň. Máš pravdu. Pokusím se to změnit.“ Ale od té doby uplynuly tři týdny a nic se nezměnilo.

Někdy mám chuť jít ven a zakřičet: „Jsem tady! Ještě žiju! Potřebuju vás!“ Ale místo toho si uvařím čaj a pustím televizi.

Minulý týden jsem potkala ve výtahu souseda pana Dvořáka. Povídali jsme si o tom, jak je těžké stárnout v Praze mezi cizími lidmi. „Moje dcera bydlí dvě stanice tramvají odsud,“ povzdechl si. „Vidím ji jednou za měsíc.“

Nejsem jediná.

Možná je to dnešní dobou – všichni spěchají za kariérou, za penězi, za svými sny. Ale co rodina? Co rodiče? Kdo nám vrátí roky obětované dětem?

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Měla bych být vděčná za to málo kontaktu, co mám? Nebo mám právo cítit bolest a zklamání?

Možná bych měla najít nový smysl života – začít chodit do klubu seniorů nebo na keramiku s paní Novotnou. Ale proč je tak těžké smířit se s tím, že už nejsem pro své děti důležitá?

Co myslíte vy? Je chyba ve mně nebo v dnešní době? Máme právo chtít od svých dětí víc než jen telefonát na svátky?