Jak jsem se naučila říkat ‚ne‘ své tchyni: Příběh o hranicích a odvaze být sama sebou

„Evo, proč jsi zase koupila tu levnou kávu? Vždyť víš, že máme rádi tu značkovou!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašky na stůl. Tchyně stála u dřezu, ruce v bok, pohled jako rentgen. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý pocit – směs studu, vzteku a bezmoci. Už šest let jsem se snažila být tou nejlepší snachou pro paní Novotnou. Vařila jsem její oblíbené knedlíky, prala její prádlo, poslouchala její rady ohledně výchovy dětí i toho, jak správně žehlit košile. A přesto to nikdy nestačilo.

„Promiňte, paní Novotná, ale v obchodě měli akci a…“ začala jsem tiše vysvětlovat, ale ona mě přerušila mávnutím ruky. „Akce, neakce! Když už tu bydlíš v našem domě, mohla bys aspoň respektovat naše zvyky.“

V tu chvíli vešel Petr, můj manžel. „Co se děje?“ zeptal se otráveně, aniž by zvedl oči od mobilu. „Nic, jen Eva zase koupila špatnou kávu,“ odpověděla tchyně s povzdechem. Petr jen pokrčil rameny a odešel do obýváku. Zůstala jsem tam stát sama, s očima upřenýma do podlahy.

Ten den jsem poprvé pocítila, že už dál nemůžu. Že už nechci být ta tichá Eva, která všechno snese. Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. V hlavě mi běžely všechny ty roky – jak jsem se vzdala práce kvůli dětem, jak jsme se nastěhovali k Petrovi domů „jen na chvíli“, která trvala už šest let. Jak jsem se snažila nezklamat nikoho – ani jeho matku, ani jeho, ani sebe. Ale právě sebe jsem zklamala nejvíc.

Druhý den ráno jsem si připravila kávu – tu levnou, kterou mám ráda já – a sedla si ke stolu. Tchyně přišla do kuchyně a zamračila se. „To je ta tvoje káva?“ zeptala se s despektem. „Ano,“ odpověděla jsem klidně. „Dneska si dám tu svoji.“

Zarazila se. Poprvé za celou dobu nevěděla, co říct. Jen si odkašlala a začala krájet chleba. Srdce mi bušilo až v krku.

Ten den jsem šla za Petrem do pracovny. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala. Zvedl oči od počítače a zamračil se. „Co je zase?“

„Už to takhle dál nejde,“ začala jsem. „Potřebuju víc prostoru. Potřebuju, abys mě podpořil, když jde o tvoji mámu. Nemůžu pořád žít podle jejích pravidel.“

Petr si povzdechl. „Víš přece, že máma je taková… Je to její dům.“

„Ale i náš domov! A já už nechci být jen hostem ve vlastním životě.“

Následovala hádka – první velká hádka za celých šest let manželství. Padala slova jako sobectví, nevděk i výčitky o tom, kdo co obětoval. Nakonec Petr odešel z bytu a já zůstala sama s dětmi.

Večer přišla tchyně do pokoje. „Evo… Petr říkal, že jste se pohádali kvůli mně.“

Podívala jsem se jí do očí. „Ano. Protože mám pocit, že tu pro vás nikdy nebudu dost dobrá.“

Chvíli bylo ticho. Pak si sedla naproti mně a poprvé za celou dobu vypadala nejistě. „Víš… já jen nechci, aby Petr trpěl jako jeho otec. Ten si nikdy nenašel ženu, která by mu rozuměla…“

„Ale já nejsem jeho otec a vy nejste moje máma,“ řekla jsem tiše.

Tchyně přikývla a odešla.

Další dny byly napjaté. Petr spal v obýváku, tchyně byla zamlklá a děti cítily napětí ve vzduchu. Přemýšlela jsem, jestli jsem to nepřehnala – jestli bych neměla radši zase mlčet a přizpůsobit se.

Ale pak mi přišla zpráva od kamarádky Jany: „Evo, jsi statečná! Konečně ses ozvala.“ A já si uvědomila, že nejsem sama.

Po týdnu přišel Petr za mnou do kuchyně. „Promiň,“ řekl tiše. „Máš pravdu. Měl bych stát při tobě.“

Objal mě a já poprvé po dlouhé době cítila úlevu.

Začali jsme hledat vlastní byt. Nebylo to jednoduché – hypotéka nás děsila, Petr měl strach z nové práce a tchyně plakala do telefonu, že jí bereme vnoučata. Ale vydrželi jsme.

Dnes sedím ve svém vlastním obýváku s výhledem na Vltavu a popíjím kávu – tu levnou i tu drahou podle nálady. S tchyní jsme si nastavily jasná pravidla návštěv a Petr mě podporuje víc než kdy dřív.

Někdy si říkám: Proč mi trvalo tak dlouho říct ‚ne‘? Kolik žen kolem mě ještě pořád mlčí? A co byste udělali vy na mém místě?