Jak jsem pomohla svému synovi pochopit sílu slov

„To je fakt hnusná holka, mami. Má divný zuby a smrdí.“ Matěj seděl u kuchyňského stolu, ruce zabořené v kapse mikiny, a já jsem na chvíli ztuhla s rukama v těstě. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, ale v tu chvíli mi připadalo, že je v kuchyni dusno jako v létě před bouřkou.

„Matěji, co jsi to řekl?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi zněl šok i smutek. Vždycky jsem si myslela, že vychovávám citlivé dítě. Matěj se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj neznala – trochu provinile, ale taky vzdorovitě.

„To říkají všichni. Nikdo ji nemá rád,“ pokrčil rameny a začal si hrát s mobilem.

Sedla jsem si naproti němu a chvíli mlčela. Hlavou mi běžely vzpomínky na vlastní dětství, kdy jsem byla terčem posměchu kvůli brýlím a odstátým uším. Vzpomněla jsem si na ten pocit studu a samoty, na to, jak moc mě bolela slova spolužáků.

„Matěji, víš, jak se ta holčička jmenuje?“ zeptala jsem se nakonec.

„Jitka. Ale všichni jí říkají Ježibaba,“ odpověděl bezmyšlenkovitě.

„A víš, jak se asi cítí, když to slyší?“

Matěj pokrčil rameny. „Nevím. Asi jí to je jedno.“

„Myslíš?“ podívala jsem se mu do očí. „Pamatuješ si, jak ses cítil loni, když ti kluci říkali, že jsi nemehlo, protože jsi spadl na tělocviku?“

Matěj zrudl a sklopil oči. „To bylo něco jinýho.“

„Opravdu? Myslíš, že Jitku to nebolí stejně?“

Chvíli bylo ticho. Venku se rozpršelo ještě víc a já slyšela jen tikot hodin a Matějovo tiché funění.

„Nevím… Asi jo,“ zamumlal nakonec.

Vzala jsem ho za ruku. „Víš, slova mají velkou sílu. Někdy větší než rány. A když je používáme špatně, můžeme druhým hodně ublížit.“

Matěj se zamračil. „Ale já nechci být jako ti kluci…“

„Tak to můžeš napravit,“ navrhla jsem tiše. „Co kdybys Jitce zítra řekl něco hezkého? Nebo se jí omluvil?“

Matěj se ošil. „To je trapný… Co když se mi budou smát?“

„Možná ano. Ale možná taky ne. A hlavně – budeš vědět, že jsi udělal správnou věc.“

Zbytek večera byl tichý. Matěj byl zamyšlený a já cítila směs úzkosti a naděje. Když šel spát, přišel za mnou do ložnice.

„Mami… Pomůžeš mi napsat omluvu?“

Objala jsem ho a v očích mě pálily slzy dojetí.

Druhý den ráno jsme spolu seděli u stolu a Matěj pomalu psal: „Ahoj Jitko, chtěl bych se ti omluvit za to, co jsem o tobě řekl. Bylo to ošklivé a mrzí mě to.“

Když přišel ze školy, byl bledý a nervózní.

„Tak co?“ zeptala jsem se opatrně.

„Dala mi tu omluvu zpátky… Ale usmála se,“ řekl tiše. „A pak jsme spolu seděli na obědě.“

Objala jsem ho pevněji než kdy jindy.

Večer přišel manžel Petr z práce a já mu všechno vyprávěla. Chvíli mlčel a pak řekl: „Tohle je možná důležitější než všechny jedničky.“

Ale ne všichni v rodině to viděli stejně. Moje máma – Matějova babička – když slyšela o omluvě, jen mávla rukou: „Dřív jsme si z toho nic nedělali. Děti jsou děti.“

„Ale mami,“ namítla jsem, „dneska víme víc o tom, jak slova bolí. A šikana není jen bitka na hřišti.“

Babička jen pokrčila rameny: „Já bych mu dala pár facek a byl by klid.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak těžké je měnit staré vzorce myšlení – nejen u dětí, ale i u dospělých.

Další dny byl Matěj jiný – víc přemýšlel nad tím, co říká. Jednou večer přišel s tím, že jeden kluk ve třídě začal Jitku zase urážet.

„A co jsi udělal?“ zeptala jsem se.

„Řekl jsem mu, že to není fér. A pak jsme šli s Jitkou hrát ping-pong.“

Byla jsem pyšná – ale taky jsem měla strach. Svět není vždycky laskavý k těm, kdo se postaví za slabší.

Jednou večer jsme seděli s Petrem na balkoně a dívali se na světla Prahy.

„Děláme to správně?“ zeptal se tiše.

Přemýšlela jsem dlouho. „Nevím… Ale aspoň se snažíme.“

Někdy mám pocit, že svět je plný slov – krásných i krutých – a že naše děti jsou jako houby, které všechno nasávají. A my rodiče jsme tu od toho, abychom jim ukázali, jak s nimi zacházet.

Možná je to boj s větrnými mlýny. Ale stojí za to ho vést.

A tak se ptám: Myslíte si, že dokážeme děti opravdu naučit empatii? Nebo je svět příliš drsný na to, aby v něm laskavost přežila?