Hořkost, která pálí: Příběh matky, která nedokáže přestat pomáhat

„Zase jste koupili nový mobil? Tomáši, vždyť jste mi minulý měsíc říkali, že nemáte na školní obědy pro děti!“ vyhrkla jsem do telefonu dřív, než jsem se stačila zarazit. Věděla jsem, že bych měla být klidná, ale v tu chvíli to prostě nešlo. Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvala Eva, moje snacha, hlasem ledovým jako únorové ráno: „Mami, to není tvoje věc. My si to nějak zařídíme.“

Zavěsila. Zůstala jsem sedět u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a zírala na účet za elektřinu. Sama šetřím každou korunu, abych mohla každý měsíc poslat Tomášovi aspoň pět tisíc. A oni si koupí nový mobil! V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsem Tomáše vychovávala sama po tom, co nás jeho otec opustil. Jak jsem dělala noční v nemocnici a přes den šila záclony pro sousedky, jen abychom měli na jídlo a školní potřeby. Nikdy jsem si nekoupila nic zbytečného. A teď? Můj syn rozhazuje peníze za hlouposti.

„Mami, proč jsi pořád taková?“ vyčetl mi Tomáš minulý týden, když jsem se zmínila o tom, že by mohli místo nové televize radši zaplatit dětem kroužky. „My nejsme jako ty. Chceme si taky něco užít.“

Jenže já vím, jaké to je nemít nic. A mám strach, že až přijde opravdový průšvih, budou stát s prázdnýma rukama. Možná proto jim pořád posílám peníze. Možná proto se pořád snažím být ta zodpovědná matka, která všechno zachrání.

Minulý měsíc přišla další rána. Malý Honzík přinesl ze školy poznámku: „Nemá zaplacené obědy.“ Zavolala jsem Tomášovi a on jen pokrčil rameny: „No jo, nějak jsme to nestihli.“ V tu chvíli jsem měla chuť mu říct, že už nedostane ani korunu. Ale pak jsem si představila Honzíka, jak sedí ve třídě a nemá co jíst. Tak jsem zase převedla peníze.

Někdy mám pocit, že mě Eva nenávidí. Nikdy mi neřekla děkuji. Když přijdu na návštěvu, tváří se otráveně a hned začne mluvit o tom, jak je všechno drahé a jak by potřebovali větší byt. Přitom já žiju sama v garsonce a každý měsíc obracím každou korunu.

Jednou jsem slyšela Evu říkat Tomášovi: „Tvoje máma si myslí, že bez ní bychom byli nuly.“ To mě bodlo přímo do srdce. Já přece nechci být ta zlá tchyně! Jen mám strach o svoje vnoučata.

Minulý týden jsme měli rodinnou oslavu – malá Anička slavila narozeniny. Přinesla jsem jí knížku a domácí bábovku. Eva se ani neusmála: „To je všechno?“ Tomáš se díval do země. Děti byly šťastné, ale já cítila jen studený kámen v žaludku.

Po oslavě jsem šla domů pěšky přes sídliště a v hlavě mi běžely otázky: Dělám něco špatně? Měla bych přestat pomáhat? Co když pak děti opravdu budou trpět? A co když tím jen podporuju jejich nezodpovědnost?

Jednou večer mi zavolala sousedka paní Novotná: „Mileno, proč jim pořád posíláš peníze? Vždyť tě jen využívají.“ Nevěděla jsem, co jí odpovědět. Možná má pravdu. Ale jak mám přestat být matkou?

Někdy si představuji, jaké by to bylo říct Tomášovi: „Už ti nepomůžu.“ Ale pak slyším jeho hlas z dětství: „Mami, mám hlad.“ A já zase běžím do banky.

Včera mi přišel dopis od banky – přečerpala jsem účet. Seděla jsem u stolu a brečela jako malá holka. Zavolala jsem Tomášovi: „Už nemůžu dál. Musíte si poradit sami.“ Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Tak dobře.“

Nevím, jestli to myslí vážně. Nevím, jestli to vydržím já.

Možná je čas nechat je padnout na dno. Možná je čas myslet i na sebe.

Ale jak se má matka dívat na utrpení svých dětí a vnoučat? Kde je hranice mezi pomocí a tím, že někoho učím být slabým?

Řekněte mi – co byste dělali vy? Je možné přestat být matkou jen proto, že vás vaše vlastní dítě zklamalo?