Hořká nabídka tchyně: Když jsem zůstala sama s miminkem – příběh, který roztrhl naši rodinu

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem, když jsem viděla, jak si balí věci do starého batohu. Malá Anička spala v postýlce a já jsem se třásla vzteky i strachem. Tomáš se na mě ani nepodíval. „Promiň, Jano, já už to prostě nezvládám. Potřebuju pauzu. S mámou to zvládneš líp než se mnou.“ A byl pryč. Dveře se za ním zavřely a já zůstala stát v kuchyni, kde voněla káva, kterou už nikdo nevypije.

První dny byly jako v mlze. Anička plakala, já plakala, a když jsem náhodou usnula, budila mě úzkost. Moje máma žije v Brně a pracuje na směny v nemocnici, takže mi mohla pomoct jen po telefonu. Kamarádky měly vlastní děti a starosti. Byla jsem na všechno sama. Když jsem třetí den po Tomášově odchodu seděla na zemi v obýváku a snažila se utišit Aničku, zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo – třeba se Tomáš vrátil! Ale za dveřmi stála jeho máma, paní Novotná, s přísným výrazem a taškou v ruce.

„Jano, musíme si promluvit,“ řekla bez pozdravu. „Tomáš je u mě. Nechci řešit, kdo za co může. Ale Anička potřebuje stabilitu. A ty taky. Mám pro tebe návrh.“

Posadila se ke stolu, vytáhla termosku s čajem a začala rozkládat, jak bych se měla s Aničkou na čas přestěhovat k ní. „Budeš mít klid, já ti pomůžu s malou, Tomáš se třeba časem vrátí. Ale musíš se přizpůsobit našim pravidlům. Žádné návštěvy, žádné noční telefonáty, žádné stížnosti. Chci, aby tu byl klid.“

Zírala jsem na ni. V hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že sama to dlouho nezvládnu, ale představa, že budu žít pod jednou střechou s tchyní, která mě nikdy neměla ráda, mě děsila. „A co když budu chtít odejít?“ zeptala jsem se tiše. „Pak už ti nepomůžu,“ odpověděla tvrdě.

Ten večer jsem seděla u Aniččiny postýlky a přemýšlela. Byla jsem zoufalá. V noci jsem napsala mámě, ale ona mi jen poradila, ať si všechno dobře rozmyslím. „Jano, hlavně kvůli malé. Ale pamatuj, že tvoje štěstí je taky důležité.“

Druhý den jsem sbalila pár věcí a šla k paní Novotné. První týdny byly snesitelné. Tchyně mi opravdu pomáhala – vařila, hlídala Aničku, když jsem si potřebovala na chvíli lehnout. Ale brzy začala ukazovat svou pravou tvář. „To dítě je pořád uplakané, asi jí něco děláš špatně,“ říkala mi. „Moje Tomáš byl vždycky klidný, když byl malý.“

Jednou večer, když jsem telefonovala s mámou, přišla do pokoje a bez varování mi vytrhla mobil z ruky. „Říkala jsem žádné noční hovory! Anička potřebuje klid!“ Cítila jsem se jako vězeň. Tomáš se doma neukazoval, jen občas poslal sms, že potřebuje čas. Tchyně mi zakazovala návštěvy kamarádek, dokonce i když jsem chtěla jít s Aničkou na procházku do parku, musela jsem jí to hlásit.

Začala jsem mít pocit, že se dusím. Jednou jsem v noci slyšela, jak si tchyně v kuchyni šeptá s Tomášem. „Jana je slabá, sama to nezvládne. Musíme ji tu udržet, aspoň kvůli malé.“ Ráno jsem sebrala odvahu a zeptala se Tomáše, jestli se vrátí domů. „Nevím, Jano. Potřebuju ještě čas. Máma má pravdu, nejsi moc silná.“

To mě zlomilo. Rozhodla jsem se odejít. Sbalila jsem Aničku, pár věcí a zavolala mámě, jestli můžu přijet. „Přijeď hned, Janičko,“ řekla mi. Když jsem to oznámila tchyni, rozkřičela se na mě: „Jsi nevděčná! Bez nás bys byla na ulici! Anička patří k nám, ne k tobě!“

Odešla jsem. U mámy v Brně jsme začaly nový život. Nebylo to lehké – máma pracovala, já hledala práci na částečný úvazek, Anička často plakala, protože jí chyběl táta. Ale aspoň jsem měla svobodu. Tchyně mi psala zlé sms, Tomáš se neozýval. Byly Vánoce, když mi přišel dopis od Tomáše – chce rozvod a střídavou péči o Aničku. Rozplakala jsem se. Máma mě objala a řekla: „Jano, zvládneš to. Jsi silnější, než si myslíš.“

Dnes je to už dva roky. S Tomášem jsme rozvedení, Anička je u mě a občas jezdí k tátovi. Tchyně mě nenávidí, ale já vím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Někdy v noci ale přemýšlím – měla jsem zůstat a vydržet to kvůli Aničce? Nebo jsem jí tím, že jsem odešla, dala lepší život? Co byste udělali vy na mém místě?