Dva konce, jeden začátek: Jak jsem porodila dceru v den, kdy mi zemřel manžel

„Ne, to nemůže být pravda! Tomáši, prosím, vrať se!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi po tvářích tekly slzy a v břiše mi bolestivě škubalo. Byla jsem v porodnici na Karlově náměstí, právě když mi volala Tomášova sestra Jana. Její hlas byl zlomený: „Lucko, Tomáš měl nehodu… Nezvládl to. Omlouvám se…“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno se ve mně sevřelo a já měla pocit, že nemůžu dýchat. Ale zároveň jsem věděla, že musím – pro naši dceru, která se právě drala na svět.

Porod byl dlouhý a bolestivý. Každá kontrakce byla jako rána do srdce. Sestřičky mě povzbuzovaly, ale já měla pocit, že jsem na všechno sama. „Lucko, musíte tlačit! Už je to skoro!“ volala na mě porodní asistentka paní Novotná. Zavřela jsem oči a představila si Tomášovu tvář. Jeho úsměv, když jsme spolu seděli na lavičce v Riegrových sadech a plánovali budoucnost. Jeho ruce, které mě držely při prvním ultrazvuku. A teď… už nikdy.

Když se Anička narodila, byla jsem vyčerpaná a otupělá. Slyšela jsem její první pláč, ale místo radosti mě zaplavila prázdnota. „Gratuluji, máte krásnou holčičku,“ řekla paní Novotná a položila mi ji do náruče. Dívala jsem se na ni a v očích mě pálily slzy. „Aničko… tatínek tě nikdy nepozná,“ zašeptala jsem.

První dny po porodu byly jako zlý sen. Všichni kolem mě slavili nový život, ale já cítila jen bolest a ztrátu. Maminka mi pomáhala s Aničkou, ale často jsme se hádaly. „Musíš být silná kvůli malé! Nemůžeš se pořád litovat,“ říkala mi ostře. Ale jak mám být silná, když mám pocit, že se mi rozpadl celý svět?

Tomášova rodina mě obviňovala z toho, že jsem ho nepodpořila v jeho rozhodnutí změnit práci. „Kdybys ho nechala jít do té nové firmy v Brně, možná by dnes žil,“ vyčetla mi jeho matka u pohřbu. Stála jsem tam s Aničkou v náručí a nevěděla, co říct. Všichni na mě hleděli jako na viníka.

Pohřeb byl chladný a deštivý. Lidé přicházeli s květinami a soustrastnými slovy, ale já slyšela jen šumění deště a pláč své dcery. Když rakev spouštěli do země, měla jsem chuť křičet. Místo toho jsem jen tiše šeptala: „Promiň mi to, Tomáši…“

Doma to nebylo lepší. Každý kout bytu připomínal Tomáše – jeho hrnek s nápisem „Nejlepší táta“, rozčtenou knihu na nočním stolku, jeho oblíbené pantofle u postele. Anička často plakala a já nevěděla, jestli je to hlad nebo moje zoufalství, které cítí.

Jednou večer přišla máma do pokoje a našla mě sedět na zemi u postýlky s hlavou v dlaních. „Lucko, musíš si najít pomoc,“ řekla tiše. „Nemůžeš to zvládnout sama.“ Ale já měla pocit, že už nikdy nebudu schopná milovat ani žít.

Začaly hádky o peníze. Tomášova rodina chtěla část dědictví pro sebe a tvrdila, že Anička není jediným dědicem. „Myslíš si, že všechno patří jen tobě?“ křičela na mě jeho sestra Jana při jedné návštěvě. „Tomáš by chtěl, abychom se o všechno podělili!“ Bylo to nesnesitelné – místo podpory jsem čelila závisti a podezírání.

Jednoho dne jsem našla ve schránce dopis od Tomáše. Napsal ho pár dní před smrtí – bylo to přání k narození Aničky: „Lucko, vím, že budeš skvělá máma. Ať už se stane cokoli, nikdy nezapomeň milovat život.“ Rozplakala jsem se nad tím papírem a poprvé od pohřbu jsem Aničku opravdu objala – ne ze smutku, ale z lásky.

Začala jsem chodit na terapie pro pozůstalé rodiče v centru na Vinohradech. Tam jsem potkala další ženy s podobnými příběhy – třeba Hanku, která přišla o manžela při autonehodě a sama vychovává dvojčata. Povídaly jsme si dlouho do noci o tom, jak těžké je najít sílu vstát z postele a usmát se na své dítě.

Časem se vztahy v rodině trochu uklidnily. Maminka pochopila moji bolest a začala mi víc pomáhat bez výčitek. S Janou jsme si sedly u kávy a poprvé si upřímně promluvily o Tomášovi – o jeho snech i strachu z budoucnosti.

Dnes je Aničce půl roku. Každý její úsměv je pro mě malým zázrakem i připomínkou toho, co jsem ztratila. Někdy mám pocit viny za to, že se dokážu radovat i přes smutek. Jindy mě přepadne strach z budoucnosti – jak zvládnu být mámou i tátou zároveň?

Ale když večer držím Aničku v náručí a ona mi usíná na rameni, ptám se sama sebe: Je možné najít štěstí i po takové ztrátě? Může nový život opravdu zahojit staré rány? Co byste udělali vy na mém místě?