Dovolená, která mě změnila: Léto s tchyní, prázdnou peněženkou a zlomeným srdcem

„To snad nemyslíš vážně, Martine! Já už tam s tvojí mámou nikdy nepojedu!“ vyhrkla jsem, sotva jsem zavřela dveře od bytu. Martin stál v předsíni s kufrem v ruce a jeho pohled byl směsicí nepochopení a únavy. „Prosím tě, Jano, vždyť to bylo jen jednou. Letos to bude jiné. Máma slíbila, že se nebude plést do všeho.“

Zavřela jsem oči a v hlavě mi znovu běžely obrazy z loňského léta. Slunce pálilo na pláži v Chorvatsku, děti křičely, tchyně Alena mi neustále radila, co mám dělat, a já jsem se cítila jako služka ve vlastním životě. Každý den začínal stejně: „Janičko, vstávej, snídaně nebude sama!“ A pak: „Janičko, pojď pomoct s obědem. Janičko, kde jsou ručníky? Janičko, ty jsi zase zapomněla koupit mléko?“

Můj muž byl většinu času někde pryč – buď s otcem na rybách, nebo s bratrem na pivu. Když jsem si konečně sedla na pláž s knížkou, Alena si přisedla vedle mě a začala mi vyprávět o tom, jak ona zvládala dvě děti a domácnost bez pomoci. „Víš, Jano, dneska jsou mladé ženy moc zhýčkané. My jsme musely všechno zvládnout samy.“

Peníze mizely rychleji než písek mezi prsty. Každý den někdo něco potřeboval – zmrzlinu pro děti, nové nafukovací lehátko, večeři v restauraci. Martin vždycky řekl: „Zaplať to teď ty, já ti to pak dám.“ Ale nikdy mi nic nevrátil. Když jsme se vrátili domů, měla jsem na účtu sotva pár stovek a v duši prázdno.

Letos se situace opakuje. Martin stojí v předsíni a čeká na odpověď. „Jano, prosím tě, je to jen týden. Máma se fakt polepšila. A dětem se tam líbí.“

„A co já?“ vyhrkla jsem tišeji. „Myslíš někdy na mě? Na to, jak jsem se tam cítila? Že jsem tam byla jen jako služka?“

Martin si povzdechl. „To přeháníš. Vždyť jsi měla taky volno.“

„Volno? To myslíš těch deset minut na pláži mezi vařením a úklidem? Nebo když jsem šla nakoupit sama do vedra?“

V tu chvíli se otevřely dveře od dětského pokoje a malá Anička vykoukla ven. „Maminko, pojedeme zase k moři? Já bych chtěla sbírat mušličky.“

Srdce mi sevřel pocit viny. Děti byly šťastné. Ale já? Byla jsem jen stínem sama sebe.

Večer jsem seděla na balkoně s hrnkem kávy a dívala se na zapadající slunce nad paneláky. Vzpomněla jsem si na rozhovor s kamarádkou Lenkou: „Jano, musíš si taky někdy dupnout! Tvoje štěstí je stejně důležité jako jejich.“

Ale jak to udělat? Jak říct ne vlastnímu muži a dětem? Jak vysvětlit Aleně, že její pomoc je spíš přítěž než úleva?

Další den přišla Alena na návštěvu. „Tak co, Janičko, už balíte? Já už mám napečené koláče na cestu!“

„Aleno,“ začala jsem opatrně, „letos bych radši zůstala doma. Bylo to pro mě loni hodně náročné.“

Alena se zatvářila dotčeně. „Ale prosím tě! To byla dovolená! Vždyť jsme si to všichni užili.“

„Já ne,“ řekla jsem tiše.

V tu chvíli nastalo ticho. Martin se díval do země, děti nechápavě střídaly pohledy mezi námi.

„Janičko,“ začala Alena znovu, tentokrát měkčeji, „já vím, že toho bylo hodně. Ale rodina je přece nejdůležitější.“

„A co já?“ zopakovala jsem otázku znovu.

Ten večer jsme s Martinem dlouho nemluvili. On šel spát dřív a já seděla v kuchyni a přemýšlela o svém životě. Kdy jsem se vlastně přestala smát? Kdy jsem začala žít podle očekávání ostatních?

Ráno jsem vzala odvahu do hrsti a řekla Martinovi: „Letos pojedete sami. Já potřebuju čas pro sebe.“

Byl překvapený, možná i uražený. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Když odjeli, sedla jsem si na lavičku v parku s knížkou a poprvé po letech jsem si užila ticho. Bez výčitek svědomí.

Možná nejsem dokonalá manželka ani matka podle představ ostatních. Ale letos jsem si dovolila být sama sebou.

A tak se ptám: Je špatné myslet někdy jen na sebe? Kde je hranice mezi obětí pro rodinu a ztrátou vlastní identity?