Deset let jsem věděla o tvých nevěrách, ale hrála jsem šťastnou manželku. Teď odcházím.

„Myslíš si, že nevím, kam chodíš každý čtvrtek večer?“ vyhrkla jsem, zatímco jsem třásla rukama a v očích mě pálily slzy. Petr se zarazil uprostřed oblékání kabátu, jeho pohled se na okamžik setkal s mým a pak rychle uhnul k podlaze. V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu dál mlčet. Po pětadvaceti letech manželství, po všech těch letech předstírání, že jsme šťastná rodina, jsem konečně našla odvahu říct pravdu.

Pamatuju si přesně ten den před deseti lety, kdy jsem poprvé zahlédla zprávu na jeho mobilu. „Těším se na tebe, miláčku,“ stálo tam. Srdce mi spadlo až do žaludku. Ale tehdy byly děti malé, Tomáš měl teprve osm a Klárka byla v první třídě. Nechtěla jsem jim brát tátu. Nechtěla jsem rozbít rodinu kvůli jedné hloupé zprávě. Tak jsem to nechala být. Jenže ty zprávy přicházely dál. A já jsem se naučila předstírat.

Každý den jsem hrála roli dokonalé manželky. Pekla jsem bábovky na nedělní snídani, usmívala se na rodinných oslavách a poslouchala Petrovy historky z práce, jako by mě opravdu zajímaly. Večer, když děti usnuly a Petr odešel „na schůzku s kolegy“, jsem seděla sama v kuchyni a dívala se do prázdna. Někdy jsem brečela potichu do polštáře, jindy jsem si nalila skleničku vína a snažila se přesvědčit samu sebe, že to dělám pro děti.

Jednou v zimě, když venku padal sníh a já z okna sledovala, jak se Petr vrací domů pozdě v noci, mi došlo, jak moc se bojím samoty. Moje máma mi vždycky říkala: „Hlavně vydrž, kvůli dětem.“ A já vydržela. Ale za jakou cenu?

Petr byl vždycky oblíbený – v práci i mezi kamarády. Všichni ho měli za vzorného otce a manžela. Jen já věděla pravdu. Když jsme byli na dovolené v Krkonoších a on si odbíhal vyřizovat „pracovní hovory“, dívala jsem se na naše děti a přemýšlela, jestli jim tímhle dávám dobrý příklad.

Jednoho dne přišla Klárka ze školy domů dřív a našla mě uplakanou v ložnici. „Mami, co se děje?“ ptala se tiše a já jí nemohla lhát. „Nic, zlato, jen jsem unavená,“ odpověděla jsem tehdy. Ale v tu chvíli mi došlo, že už to dlouho nevydržím.

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech nahlas. Psycholožka mi řekla: „Máte právo být šťastná.“ Znělo to tak jednoduše, ale pro mě to byla revoluce.

Petr si ničeho nevšiml. Pořád žil svůj dvojí život – doma byl milý a pozorný, venku si užíval s jinými ženami. Jednou jsem ho dokonce viděla s Lenkou z jeho práce v kavárně na náměstí. Smáli se spolu tak upřímně, jak už jsme se spolu nesmáli roky.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala své pocity – vztek, smutek, bezmoc i touhu po svobodě. Postupně ve mně rostla odvaha něco změnit.

A pak přišel ten den – den, kdy Tomáš odmaturoval a Klárka nastoupila na vysokou školu v Brně. Najednou už nebyl důvod zůstávat jen kvůli dětem. Seděla jsem u stolu s Petrem naproti sobě a řekla mu všechno.

„Deset let vím o tvých nevěrách,“ začala jsem tiše. Petr zbledl a chvíli mlčel. „Proč jsi nic neřekla?“ zeptal se nakonec.

„Protože jsem tě milovala. Protože jsem nechtěla rozbít rodinu. Protože jsem doufala, že se změníš,“ odpověděla jsem upřímně.

Následovala dlouhá hádka plná výčitek a slz. Petr mi vyčítal, že jsem mu nedala šanci vše napravit dřív. Já mu vyčítala roky lží a zrady.

Děti to nesly těžce – Tomáš mi řekl: „Mami, proč jsi nám to nikdy neřekla?“ Klárka mě objala a plakala se mnou.

Teď sedím ve svém novém bytě na sídlišti v Modřanech a poprvé po letech cítím klid. Je mi smutno po rodině, ale zároveň cítím úlevu. Vím, že mě čeká těžká cesta – budu muset začít znovu, najít si práci i nové přátele.

Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

Někdy večer přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Měla jsem odejít dřív? Nebo bylo správné vydržet kvůli dětem? Co byste udělali vy na mém místě?