Chci za babičkou. Když půjdu já, ty zůstaneš doma!

„Chci za babičkou. Když půjdu já, ty zůstaneš doma!“ Matěj stál uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné vzdoru. Venku bubnoval déšť do parapetu a já cítila, jak mi v hrudi narůstá tlak. Nešlo jen o tu větu. Šlo o to, co znamenala. O to, co se dělo pokaždé, když se Matěj vrátil od mojí mámy – jeho babičky.

„Proč bych nemohla jet s tebou?“ snažila jsem se zachovat klid, i když jsem měla chuť křičet. „Vždyť babička bude ráda, když přijedeme oba.“

Matěj protočil oči. „Ale ty mi tam všechno zakazuješ. U babičky můžu všechno. Můžu jíst kolik chci buchet, můžu být vzhůru do noci a nikdo na mě nekřičí, když nechci jít spát.“

Ta slova mě bodla. Věděla jsem, že máma Matěje rozmazluje. Vždycky říkala, že je to její právo, že vnoučata jsou od toho, aby je člověk hýčkal. Ale já pak doma sklízím následky. Po každé návštěvě babičky je Matěj neovladatelný, drzý, hádá se kvůli každé maličkosti. A já mám pocit, že selhávám jako matka.

Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství. Jak jsem jezdila k babičce na vesnici do Kralup. Jak jsem tam mohla běhat bosá po zahradě, jíst jahody přímo ze záhonu a večer poslouchat pohádky, které mi máma nikdy nevyprávěla. Ale nikdy jsem si nedovolila říct, že nechci, aby tam byla máma se mnou. Proč je to u Matěje jiné?

„Matěji, já tě chápu, že je ti u babičky dobře. Ale nemůžeš tam jezdit jen proto, abys nemusel poslouchat pravidla,“ řekla jsem tiše.

„Ale babička říká, že jsi na mě moc přísná. Že bych měl být víc dítě,“ vyhrkl Matěj.

Zamrazilo mě. Takže máma mě pomlouvá před vlastním synem? V tu chvíli jsem měla chuť zvednout telefon a zavolat jí, ať si to vyříkáme. Ale místo toho jsem se posadila ke stolu a položila si hlavu do dlaní.

„Víš, Matěji, když jsem byla malá, moje máma – tvoje babička – byla na mě taky přísná. Taky jsem si někdy přála, aby mě nechala být. Ale teď vím, že to dělala proto, že mě měla ráda. A já tě mám ráda stejně.“

Matěj se zamračil. „Ale babička říká, že ty jsi byla hodnější dítě.“

To už jsem nevydržela. „To není pravda. Taky jsem zlobila. Taky jsem se hádala. Ale babička na to možná zapomněla. Nebo si to pamatuje jinak.“

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla moje máma. „Ahoj, děti. Přinesla jsem vám koláč.“

Matěj se rozzářil a běžel jí naproti. Já zůstala sedět a sledovala je. Máma pohladila Matěje po vlasech a podala mu talíř s koláčem. „Tak co, půjdeš dneska ke mně přespat?“ zeptala se s úsměvem.

„Ano! Ale mamka nesmí jít!“ vykřikl Matěj.

Máma se na mě podívala a v očích jí probleskl stín. „Proč by nemohla? Vždyť jsme rodina.“

„Protože mamka mi tam všechno zakazuje,“ vysvětlil Matěj s plnou pusou koláče.

Máma se posadila ke mně. „Lucko, proč mu všechno zakazuješ? Je to dítě. Má právo si užívat.“

„Protože pak doma nezvládám jeho výchovu, mami,“ odpověděla jsem unaveně. „Po každé návštěvě u tebe je to horší. Hádáme se, neposlouchá mě, je drzý. Ty mu dovolíš všechno a já pak musím být ta zlá.“

Máma se zamračila. „Ale já ho nechci trestat. Chci, aby měl hezké vzpomínky.“

„A co moje vzpomínky, mami? Co moje nervy? Co moje autorita?“ vyhrkla jsem. „Vždyť on už mě ani nechce brát s sebou. Myslí si, že jsem jenom ta, co zakazuje.“

V kuchyni bylo ticho. Matěj se na nás díval, v očích měl slzy. „Já nechci, abyste se hádaly,“ zašeptal.

Máma vstala a přešla k němu. „Neboj, broučku. My se nehádáme. Jen si povídáme.“

Ale já věděla, že to není pravda. Hádáme se. A nejen dnes. Hádáme se už roky. O výchovu, o hranice, o to, kdo má pravdu. A nejvíc tím trpí Matěj.

Večer, když Matěj usnul, jsem seděla v obýváku s mámou. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Nechci být ta zlá. Ale nechci, aby mi Matěj přerostl přes hlavu. A nechci, aby mě nenáviděl.“

Máma se na mě podívala. „Lucko, já tě mám ráda. A vím, že to myslíš dobře. Ale já už nejsem máma, jsem babička. A babičky jsou od toho, aby rozmazlovaly.“

„Ale kde je ta hranice, mami? Kde je hranice mezi láskou a rozmazlováním?“

Máma pokrčila rameny. „Možná ji musíme najít spolu.“

Dlouho do noci jsem přemýšlela, jak to udělat. Jak najít rovnováhu mezi tím, aby měl Matěj krásné dětství, ale zároveň znal hranice. Jak být dobrou mámou, aniž bych byla jen ta přísná. Jak se smířit s tím, že moje máma už není tou přísnou ženou, kterou jsem znala, ale babičkou, která chce jen rozdávat radost.

Ráno mě Matěj objal. „Mami, promiň, že jsem byl včera zlý. Já tě mám rád. Ale u babičky je to prostě jiné.“

Pohladila jsem ho po vlasech. „Já vím, Matěji. Ale musíme najít způsob, jak to zvládnout, abychom byli všichni spokojení.“

A tak se ptám vás, ostatní rodiče: Jak to máte vy? Jak zvládáte, když se vaše děti vrací od prarodičů jako vyměněné? Je možné najít kompromis, nebo je to věčný boj mezi generacemi?