Matčina oběť: Příběh Jany a našeho nechtěného zklamání

„Mami, proč jsi pořád v práci? Proč nejsi doma?“ slyšela jsem za sebou tichý hlas své dcery Kláry, když jsem v devět večer konečně odemykala dveře našeho panelákového bytu v Brně. V ruce tašku s levnými potravinami, v hlavě výčitky a v srdci únavu, kterou už ani káva nezahání. Syn Tomáš seděl u stolu, oči zabořené do mobilu, a ani nezvedl hlavu.

„Musím pracovat, abychom měli na nájem a na jídlo,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem si přála, abych mohla říct něco jiného. Něco, co by jim vysvětlilo, proč je máma pořád pryč a proč se doma cítí tak sami. Ale pravda byla příliš těžká – po rozvodu s Petrem jsem zůstala na všechno sama. On odešel za jinou ženou do Prahy a o děti projevil zájem jen na papíře.

První týdny po jeho odchodu byly jako zlý sen. Všechno se rozpadalo – manželství, jistoty, sny o společné budoucnosti. Najednou jsem musela být silná nejen pro sebe, ale hlavně pro děti. V práci v supermarketu jsem brala každou směnu navíc, abychom přežili. Klára mi pomáhala s vařením a úklidem, Tomáš se uzavřel do sebe a začal mít problémy ve škole.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi pokoje. „Myslíš, že za to můžeme my?“ ptala se Klára šeptem. „Nevím… možná kdybychom byli hodnější, táta by neodešel,“ odpověděl Tomáš. Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Chtěla jsem tam vtrhnout a obejmout je oba, ale místo toho jsem jen stála na chodbě a tiše plakala.

Začala jsem dělat kompromisy. Přestala jsem chodit na rodičovské schůzky, protože jsem byla v práci. Přestala jsem péct jejich oblíbené buchty, protože nebyl čas ani peníze. Děti trávily víc času samy doma nebo u sousedky paní Novotné, která mi často vyčítala: „Jano, děti potřebují mámu, ne peníze.“ Ale co jsem měla dělat? Když jsem jednou přišla domů a našla Tomáše s cigaretou na balkoně, poprvé jsme se opravdu pohádali.

„Tohle nesmíš! Je ti teprve třináct!“ křičela jsem na něj.

„A co mám dělat? Ty tu nejsi! Táta tu není! Nikdo tu není!“ vmetl mi do tváře a zabouchl za sebou dveře.

Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Ale další den ráno jsem zase vstala ve čtyři a šla do práce. Musela jsem.

Jednoho dne mi zavolali ze školy – Tomáš měl průšvih. Popral se s klukem ze třídy. Když jsem přišla do ředitelny, seděl tam shrbený a ani se na mě nepodíval. „Paní Novotná,“ začal ředitel vážně, „váš syn potřebuje vaši pozornost. Je to hodný kluk, ale je ztracený.“

Cestou domů jsme mlčeli. Večer jsem si sedla k Tomášovi na postel. „Promiň, že tu nejsem víc,“ řekla jsem tiše.

„Já už nevím, co mám dělat,“ odpověděl a poprvé po dlouhé době mě objal.

Klára byla jiná – uzavřela se do světa knih a snila o tom, že bude studovat na gymnáziu. Jenže když přišly přijímačky, byla tak vystresovaná, že je nezvládla. Vyčítala si to celé léto.

„Kdybys byla doma a pomohla mi s učením…“ začala jednou večer.

„Já vím,“ přerušila jsem ji se slzami v očích. „Ale dělám to pro vás.“

„My jsme tě ale chtěli doma,“ zašeptala.

Začala jsem pochybovat o všem, co dělám. Bylo správné obětovat čas s dětmi kvůli práci? Nebo bychom skončili na ulici? Všude kolem mě byly rodiny – úplné nebo aspoň šťastnější než ta naše. V obchodě mi kolegyně Alena říkala: „Jano, ty jsi hrdinka.“ Ale já se tak necítila.

Jednoho dne mi Tomáš oznámil: „Chci jet za tátou do Prahy.“ Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Snažila jsem se mu to rozmluvit, ale byl rozhodnutý. Klára zůstala se mnou, ale mezi námi vyrostla zeď mlčení.

Když Tomáš odjel, byt byl najednou prázdný a tichý. Každý večer jsem seděla u okna a čekala na jeho zprávu. Psával stručně: „Mám se dobře.“ Nic víc.

Klára mi jednou řekla: „Mami, nezlob se na něj. On tě má rád… jen potřeboval změnu.“

Začala jsem chodit k psycholožce – poprvé v životě jsem si dovolila myslet i na sebe. Pomalu jsme s Klárou začaly znovu hledat cestu k sobě. Naučila jsem se říkat ne v práci a být víc doma. Ale pocit viny mě neopouštěl.

Po roce přijel Tomáš na návštěvu. Vyrostl, změnil se. Seděli jsme spolu u stolu a on najednou řekl: „Mami… já už ti nic nevyčítám.“

Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Dnes už jsou děti dospělé. Klára studuje vysokou školu v Olomouci, Tomáš pracuje v Praze. Občas si voláme, občas přijedou domů na víkend. Ale něco mezi námi zůstalo nevyřčené – bolest z let samoty a nepochopení.

Někdy si říkám: Udělala bych dnes něco jinak? Bylo správné obětovat všechno pro přežití? Nebo bych měla raději méně peněz a víc času s dětmi?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec být dobrou matkou v tak těžké době?