Za zrcadlem štěstí: Příběh Kláry Novotné

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkla jsem na otce, když jsem ho přistihla, jak v kuchyni objímá Janu. Ještě před půl rokem byla naše sousedka, teď stála v naší kuchyni v mém županu a míchala kávu, jako by tu žila odjakživa. Maminka zemřela před osmi měsíci a já měla pocit, že se svět zastavil. Ale pro tátu ne. Pro něj se rozběhl nový závod, ve kterém jsem byla jen překážkou.

„Kláro, musíme jít dál,“ řekl tiše. „Maminka by nechtěla, abychom zůstali sami.“

„Nechci o tom slyšet!“ zakřičela jsem a vyběhla z domu. Venku byl listopadový mráz, ale uvnitř mě hořelo. Všechno, co jsem znala, bylo pryč. Maminka byla pryč. Táta byl pryč. A já? Já jsem zůstala sama se svým smutkem.

Na lavičce v parku jsem vytáhla mobil a napsala Tomášovi. „Potřebuju tě.“ Odpověděl okamžitě: „Za deset minut jsem tam.“ Tomáš byl můj přístav v bouři, nebo jsem si to aspoň myslela. Když přišel, objal mě pevně a já se rozplakala.

„To bude dobrý, Klárko,“ šeptal mi do vlasů. „Jsem tu pro tebe.“

Ale nebylo to dobré. S Tomášem jsme byli spolu už dva roky, ale poslední měsíce jsem cítila, že mezi námi něco chybí. On chtěl jednoduchý život – práci v otcově autodílně, pivo s kamarády a mě po boku. Já chtěla víc. Chtěla jsem cítit, že žiju.

Doma mě čekala Jana s úsměvem a miskou bramboračky. „Klárko, pojď si dát polévku. Je studený večer.“

„Nechci nic,“ odsekla jsem a zabouchla za sebou dveře pokoje. Slyšela jsem, jak si s tátou šeptají v kuchyni. Byla jsem vetřelec ve vlastním domě.

Ve škole jsem byla neviditelná. Kamarádky se mi vyhýbaly – nevěděly, co říct dívce, která přišla o matku a teď má doma macechu. Jen Petra se občas osmělila: „Jak to zvládáš?“ ptala se opatrně.

„Nezvládám,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Jednoho večera jsem zaslechla hádku z kuchyně.

„Měla bys být na Kláru hodnější,“ říkal táta Janě.

„Snažím se! Ale ona mě odmítá! Nevím, co mám dělat…“

Zavřela jsem oči a přála si být kdekoliv jinde.

Tomáš mi navrhl útěk: „Pojď ke mně na víkend. Zapomeneme na všechno.“ Souhlasila jsem. U něj doma bylo všechno jiné – jeho máma mi vařila čaj a ptala se, jak se mám. Ale Tomáš byl čím dál víc nervózní.

„Proč jsi pořád smutná? Já se snažím…“

„Nevím,“ šeptla jsem. „Možná to není o tobě.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky sama. Přemýšlela jsem o mamince – jak by mi poradila? Vždycky říkala: „Štěstí není to, co vidíš u ostatních. Musíš ho najít sama v sobě.“

Jednou večer jsem našla Janu plakat v obýváku.

„Co se děje?“ zeptala jsem se tiše.

Překvapeně vzhlédla: „Myslela jsem, že tě nikdy nezajímalo, jak mi je.“

Sedla jsem si vedle ní. „Taky jsi přišla o někoho?“

Přikývla: „Před lety mi zemřel syn. Bylo mu osm.“

Najednou jsme byly dvě ženy s prázdnotou v srdci.

Začaly jsme spolu víc mluvit. Jana mi ukázala fotky svého syna a já jí vyprávěla o mamince. Táta byl šťastný, že jsme si našly cestu k sobě.

Ale s Tomášem to šlo z kopce. Jednou večer mě políbil a já ucítila jen chlad.

„Co je?“ zeptal se.

„Nevím, jestli tě ještě miluju,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Byl zraněný: „Tak proč jsi tu byla?“

„Protože jsem nechtěla být sama.“

Rozešli jsme se v tichosti. Bylo to bolestivé, ale úlevné.

Začala jsem chodit na terapii. Pomalu jsem přijímala smutek i vztek. Učila jsem se být sama sebou – bez maminky, bez Tomáše, bez iluzí.

Jednou večer jsme s Janou seděly u stolu a ona řekla: „Tvoje maminka by na tebe byla pyšná.“

Rozplakala jsem se – tentokrát ne ze smutku, ale z vděčnosti.

Dnes už vím, že štěstí není dokonalý dům ani dokonalý vztah. Je to odvaha být upřímná sama k sobě a přijmout i to, co bolí.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Může člověk opravdu najít štěstí po tolika ztrátách? Nebo je štěstí jen krátký okamžik mezi bolestmi? Co si myslíte vy?