Tři lásky mého života: Cesta skrze bolest a odpuštění

„Proč mi to děláš, Robe? Proč teď?“ vyhrkl jsem, když jsem stál v předsíni našeho bytu na Vinohradech, zatímco Robert balil poslední věci do svého batohu. Jeho pohled byl prázdný, unavený, jako by už dávno odešel. „Honzo, už to dál nejde. Už nejsme šťastní. Ty to víš.“ Jeho hlas byl tichý, ale neústupný. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí svět. Všechno, co jsme spolu zažili – první společné Vánoce, výlety do Krkonoš, hádky kvůli špinavému nádobí – najednou ztratilo smysl.

Sedl jsem si na pohovku a hlava mi třeštila. Věděl jsem, že to není jen jeho vina. Poslední měsíce jsme se míjeli, každý večer jsme seděli u televize a mlčeli. Přesto mě jeho odchod zasáhl jako rána pěstí. Když za ním zaklaply dveře, rozbrečel jsem se nahlas. V tu chvíli jsem si myslel, že už nikdy nikoho nebudu milovat.

První týdny byly peklo. Máma mi volala každý den a ptala se, jestli nepotřebuju přivézt polívku nebo vyprat prádlo. Táta jen suše poznamenal: „To je život, Honzo.“ Kamarádi mě tahali do hospody U Jelena, kde jsme do noci probírali, proč vztahy nevydrží. „Víš co,“ řekl mi jednou Petr, „možná jste si prostě přestali rozumět. To se stává.“ Ale já jsem v sobě cítil jen prázdno.

Pak přišla Natálie. Potkali jsme se na kurzu italštiny v jazykovce na Karlově náměstí. Byla vtipná, měla nakřivo úsměv a smála se mým trapným vtipům. Po hodinách jsme chodili na kafe do Café Slavia a povídali si o všem možném – o snech, o dětství v Českých Budějovicích, o tom, jaké to je být jedináček. S Natálií bylo všechno jiné než s Robertem. Byla spontánní, někdy až chaotická, ale dokázala mě rozesmát i ve chvílích, kdy jsem měl pocit, že už to nejde.

Jednou večer jsme seděli u ní doma a ona mi položila ruku na rameno: „Honzo, myslíš si někdy na něj?“ Překvapilo mě to. „Občas jo,“ přiznal jsem. „Ale s tebou je to jiné.“ Usmála se a políbila mě na tvář. Myslel jsem si, že teď už bude všechno dobré.

Jenže nebylo. Po roce začaly hádky kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo zapomněl zamknout dveře. Natálie chtěla cestovat po světě, já chtěl zůstat v Praze a najít si stabilní práci. Jednou večer přišla domů pozdě a já na ni začal křičet. „Proč mi nikdy neřekneš, kde jsi?“ vybuchl jsem. „Protože nejsem tvoje vězeňkyně!“ odsekla a zabouchla za sebou dveře od ložnice.

Věděl jsem, že tohle je začátek konce. O měsíc později jsme se rozešli. Tentokrát jsem neplakal – byl jsem spíš otupělý. Máma mi řekla: „Honzo, někdy je lepší pustit to, co tě bolí.“ Ale já jsem nevěděl jak.

Následující měsíce jsem žil ze dne na den. Práce v kanceláři mě nebavila, kolegové řešili jen hypotéky a dovolené v Chorvatsku. O víkendech jsem chodil sám na procházky po Petříně a přemýšlel, jestli je chyba ve mně.

Pak přišla Zuzana. Seznámili jsme se přes kamarádku na oslavě narozenin v Žižkovské věži. Byla klidná, vyrovnaná a měla ráda stejné filmy jako já. S ní bylo všechno pomalé a bezpečné – žádné velké hádky ani drama. Po půl roce jsme spolu začali bydlet v malém bytě na Letné.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Zuzana se mě zeptala: „Honzo, myslíš si někdy na Natálii nebo Roberta?“ Zarazil jsem se. „Občas ano,“ přiznal jsem popravdě. „Ale s tebou je to jiné.“ Usmála se a pohladila mě po ruce.

Jenže časem jsem začal cítit něco zvláštního – jako by mi něco chybělo. Zuzana byla skvělá partnerka, ale já měl pocit, že žiju život někoho jiného. Jednou večer jsem jí to řekl: „Zuzi, já nevím, jestli jsem šťastný.“ Podívala se na mě smutně: „Já to cítím taky.“

Rozešli jsme se v klidu, bez hádek a výčitek. Tentokrát jsem necítil bolest ani prázdno – spíš úlevu.

Dnes sedím u okna svého bytu a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím o tom všem – o Robertovi, Natálii i Zuzaně. Každá z těch lásek byla jiná a každá mě něco naučila. Naučil jsem se odpouštět sobě i ostatním a pochopil jsem, že ne všechny lásky jsou navždy.

Možná je to tak správně – možná máme v životě několik velkých lásek a každá má svůj čas i smysl.

Někdy si říkám: Co kdybych některou z těch lásek udržel? Bylo by to lepší? Nebo je důležitější naučit se pustit a vážit si toho krásného, co bylo? Co si o tom myslíte vy?