Táto, kéž bych tě tehdy poslechla: Příběh o dospívání, pýše a návratu domů

„Tohle není dobrý nápad, Lucie,“ zašeptal mi táta do ucha, když jsem stála ve dveřích našeho nového bytu a dívala se na partu kluků a holek, kteří se smáli u popelnic před starým panelákem naproti. „Znám je. Nechci, abys s nimi chodila ven.“

Zamračila jsem se. Bylo mi čtrnáct a připadala jsem si dospělá. „Vždyť jsou to jen děti, tati. Co by se mohlo stát?“

Táta si povzdechl a pohladil mě po vlasech. „Jen mi věř. Všechno má svůj čas.“

Tehdy jsem jeho slova pustila jedním uchem tam a druhým ven. Nový byt byl nádherný – dvě ložnice, obývák s velkým oknem, kuchyň vonící novotou. Po letech v těsném pokoji na koleji v Bohunicích to byl ráj. Máma rozvěšovala záclony, brácha běhal po chodbě a já snila o tom, jak si konečně najdu kamarády.

Jenže děti z našeho domu byly tiché a uzavřené. Zato parta z vedlejšího bloku byla hlučná, drzá a svobodná. V čele stála Petra – krátké vlasy, roztrhané džíny, hlasitý smích. Když mě poprvé pozvala ven, cítila jsem se vyvolená.

„Nebojíš se táty?“ zeptala se mě jednou večer, když jsme seděly na houpačce a kouřily cigaretu ukradenou z máminy kabelky.

„On je jen starostlivý,“ mávla jsem rukou. „Myslí si, že ví všechno nejlíp.“

Petra se zasmála. „To znám. Ale my nejsme žádní svatoušci.“

A nebyli. První průšvih přišel rychle – rozbité okno v suterénu školy. Pak sprejování na garáže. Když nás chytli, táta přišel domů bledý jako stěna.

„Lucie, co to má znamenat?“ Jeho hlas byl klidný, ale v očích měl bolest.

„Všichni to dělají!“ vybuchla jsem. „Nech mě žít!“

Máma plakala v kuchyni. Táta mlčel. Další den mi zabavil mobil a zakázal vycházet ven.

Myslela jsem si, že je krutý. Že mi nerozumí. Ale Petra a její parta mě potřebovali – aspoň jsem si to myslela. Tajně jsem utíkala z domu, lhala rodičům i sama sobě.

Jednou v noci jsme s Petrou a ostatními vlezli do opuštěného skladu za sídlištěm. Byla tam tma a smrad, ale cítila jsem se dospělá a neohrožená. Když přišla policie, Petra utekla první. Mě chytili.

Táta pro mě přijel na stanici. Celou cestu mlčel. Doma mě objal a řekl jen: „Jsem rád, že jsi v pořádku.“

Tehdy jsem poprvé ucítila stud a vinu.

Další týdny byly tiché. Táta chodil do práce unavenější než dřív, máma se mi vyhýbala pohledem. Brácha se mě bál.

Jednou večer si ke mně táta sedl na postel.

„Víš, proč jsem ti to všechno zakazoval?“ zeptal se tiše.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Protože jsem vyrůstal tady,“ ukázal z okna na staré bloky. „Znám ty lidi i jejich příběhy. Nechci, abys skončila jako oni.“

„Ale já nejsem jako oni!“ vykřikla jsem.

Usmál se smutně. „Každý si to myslí.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout.

Čas plynul. Petra skončila na učilišti, pak otěhotněla a zmizela z našeho života. Ostatní z party propadli drogám nebo drobným krádežím. Já se začala víc učit – možná z pocitu viny, možná proto, že jsem chtěla tátovi dokázat, že nejsem ztracená.

Přijali mě na gympl v centru Brna. Táta byl pyšný – i když to moc nedával najevo.

Když jsem odmaturovala s vyznamenáním, přišel za mnou do pokoje.

„Jsem na tebe hrdý,“ řekl tiše.

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu brečela radostí.

Dnes je mi třicet dva let. Mám vlastní rodinu a bydlím kousek od rodičů. Když jdu kolem starých bloků, vždycky si vzpomenu na tátova slova.

Kolikrát jsem si přála vrátit čas a poslechnout ho hned napoprvé? Kolik slz bych ušetřila sobě i jemu?

Možná právě ty chyby mě ale naučily vážit si toho, co mám.

Táto… kéž bych tě tehdy poslechla! Kolik z vás taky pochopilo rodiče až zpětně? Co byste dnes řekli svému mladšímu já?