Staří duší v malých tělech: Příběh o Vojtovi, který připomínal dědu

„Vojto, proč zase sedíš sám v koutě a čteš ty staré noviny?“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přál. Mamka už zase nechápala, proč mě nebaví běhat venku s ostatními dětmi. Místo toho jsem seděl na lavici u kamen, listoval starými Lidovkami, které voněly po dědovi Františkovi, a přemýšlel o tom, jaké to bylo za jeho mládí. Bylo mi teprve osm, ale všichni v naší vesnici říkali, že jsem „malý děda“.

„Nech ho být, Marie,“ ozval se táta z verandy, „on je prostě svůj.“ Ale v jeho hlase byla slyšet únava. Věděl, že to není normální. Všichni čekali, že budu jako můj brácha Honza – sportovní typ, co má pořád rozbitá kolena a kapsy plné šutrů. Já měl kapsy plné knoflíků a starých mincí, které jsem našel na půdě.

Jednou večer, když jsme seděli u stolu a večeřeli bramboračku, se Honza rozesmál: „Vojto, ty jsi fakt jak děda! Ještě ti chybí hůl a klobouk!“ Všichni se smáli. Jen já ne. Cítil jsem, jak mi hoří tváře studem. Děda František byl pro mě hrdina – vyprávěl mi o válce, o tom, jak stavěl náš dům vlastníma rukama. Ale pro ostatní byl jen starý podivín.

„Proč nemůžeš být jako ostatní?“ zeptala se mě mamka jednou večer, když jsme zůstali sami v kuchyni. „Proč nechceš jít ven? Proč tě nezajímá fotbal?“ Mlčel jsem. Jak jí mám vysvětlit, že mě víc zajímá historie naší rodiny než to, kdo dá gól?

Ve škole to nebylo lepší. Spolužáci si ze mě dělali legraci kvůli mým staromódním zájmům. „Hej, dědo Vojto, co nám dneska povíš o první republice?“ smáli se kluci ze třídy. Učitelka češtiny paní Novotná mi ale rozuměla. Jednou mi po hodině řekla: „Vojto, máš dar. Neboj se být jiný.“

Jenže být jiný bolí. Nejvíc to bolelo o Vánocích, když jsme seděli u stromečku a já dostal další knihu o historii místo stavebnice LEGO jako Honza. „To je přesně pro tebe,“ řekla mamka s úsměvem, ale v očích jí byla vidět obava. Jako by se bála, že nikdy nebudu šťastný.

Jednoho dne jsem na půdě objevil starý kufr plný dopisů a deníků dědy Františka. Seděl jsem tam celé odpoledne a četl jeho zápisky z mládí – o tom, jak se bál jít do světa, jak si připadal jiný mezi ostatními kluky v továrně. Najednou jsem pochopil: nejsem sám.

Začal jsem psát vlastní deník. Psát mi pomáhalo utřídit si myšlenky a nebýt tolik smutný. Jednou jsem se odvážil přečíst svůj zápis mamce: „Mami, víš, že děda taky neměl rád fotbal? Že radši seděl u kamen a poslouchal rádio?“ Mamka se na mě dlouho dívala a pak mě objala: „Promiň, Vojto. Asi jsem ti moc nerozuměla.“

Ale ne všichni v rodině byli tak chápaví. Táta chtěl mít doma dva kluky – silné a sebevědomé. Když zjistil, že mě šikanují ve škole kvůli mým zájmům, rozčílil se: „Musíš se bránit! Nenech si nic líbit!“ Jenže já neuměl křičet ani rvát se.

Jednoho dne mě spolužáci zavřeli do školního sklepa a smáli se mi skrz dveře: „Vyprávěj nám pohádku o Masarykovi!“ Seděl jsem tam potmě a brečel. Když mě našla paní školnice paní Dvořáková, pohladila mě po vlasech: „Neboj se být svůj.“

Začal jsem psát příběhy o dědovi Františkovi a četl je paní Novotné. Povzbuzovala mě, abych šel na literární soutěž do okresu. Bál jsem se posměchu, ale nakonec jsem to zkusil – a vyhrál druhé místo.

Když jsem si šel pro diplom před celou školou, viděl jsem v očích spolužáků překvapení – a možná i trochu respektu. Táta mi poprvé v životě stiskl ruku: „Jsem na tebe pyšný.“

Dnes už vím, že být jiný není špatně. Děda František by byl hrdý. A já? Jsem pořád ten malý kluk s duší starce – ale už se za to nestydím.

Někdy si večer před spaním říkám: Kolik dětí kolem nás je taky „starých duší“? A kolik z nich by potřebovalo jen trochu pochopení místo posměchu?