Nikdy nevyslovené „promiň“: Příběh o matce a dceři, která čekala uznání

„Proč jsi zase přišla pozdě? Víš, že nemám ráda, když na tebe musím čekat!“ ozvalo se z kuchyně ještě dřív, než jsem stihla sundat boty. Maminka seděla u stolu s rukama složenýma na klíně a pohledem, který by dokázal roztrhnout i železo. Bylo mi třicet osm a pořád jsem se před ní cítila jako malá holka, která nikdy není dost dobrá.

„Měla jsem zpoždění v práci, mami. Tramvaj nejela,“ pokusila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že je to zbytečné. Vždycky to bylo zbytečné. Nikdy jsem nebyla dost rychlá, dost chytrá, dost poslušná. Nikdy jsem nebyla ta dcera, kterou by si přála.

Vzpomínám si na dětství v paneláku na Jižním Městě. Táta odešel, když mi bylo osm. Od té doby byla maminka pořád unavená a podrážděná. „Kdybys nebyla, možná by tu ještě byl,“ řekla mi jednou v hádce. Ta věta mě pronásledovala celé roky. Nosila jsem ji v sobě jako kámen v kapse.

Teď je mamince sedmdesát dva a já k ní chodím každý den. Pomáhám jí s nákupy, vařením, občas ji vezmu k lékaři. Je nemocná a sama. Ale nikdy mi neřekla „děkuju“. Nikdy mi neřekla „promiň“. Jen očekává, že tu budu. Jako vždycky.

„Můžeš mi podat vodu?“ ozvala se znovu. Mlčky jsem jí podala sklenici a sledovala její ruce – staré, vrásčité, ale pořád pevné. Vzpomněla jsem si, jak mě těmi rukama kdysi tahala za vlasy, když jsem nechtěla jít do školy. Jak mě plácala přes prsty, když jsem rozbila hrnek.

„Proč jsi tak zamyšlená?“ zeptala se najednou ostře.

„Jen přemýšlím,“ odpověděla jsem tiše.

„O čem? Že tě zase otravuju?“

Chtěla jsem jí říct všechno – jak mě bolí její slova i mlčení, jak bych si přála slyšet jediné uznání nebo omluvu. Ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou.

Když jsem večer odcházela domů do svého malého bytu v Modřanech, cítila jsem v hrudi tíhu. V tramvaji jsem sledovala odrazy lidí ve skle – unavené tváře, sklopené oči. Kolik z nich asi nosí v sobě podobné rány?

Jednou večer mi zavolala sousedka: „Vaše maminka spadla v koupelně.“ Spěchala jsem k ní rychleji než kdy dřív. Ležela na zemi, bezmocná a vyděšená. Pomohla jsem jí vstát a posadila ji na postel.

„Proč jsi tak hodná?“ zeptala se najednou tišeji než obvykle.

Zarazila jsem se. „Protože jsi moje máma.“

Dívala se na mě dlouho. Pak jen sklopila oči a řekla: „Nikdy jsem to neuměla.“

Bylo to poprvé, co připustila slabost. Ale slovo „promiň“ nepadlo.

Další týdny byly těžké. Maminka byla čím dál slabší a já čím dál unavenější. V práci mi dali výpověď kvůli absencím. Kamarádky se mi přestaly ozývat – prý nemám na nic čas ani náladu.

Jednou večer jsme seděly u televize a ona najednou začala plakat. „Já nevím, jak být dobrá máma,“ vzlykala.

Objala jsem ji poprvé po letech. „Já už dávno nehledám dokonalost,“ zašeptala jsem jí do vlasů.

Ale uvnitř mě pořád něco bolelo. Pořád jsem čekala na to jedno slovo – promiň.

Jednoho rána už nevstala z postele. Seděla jsem u ní celé hodiny a držela ji za ruku. Když naposledy vydechla, měla v očích slzy – nebo to byly moje?

Po pohřbu jsem seděla sama v jejím bytě mezi starými fotkami a hrníčky s prasklinami. Všechno bylo tiché a prázdné. Nikdy mi neřekla to slovo. Nikdy mi neuznala bolest.

A tak tu sedím a ptám se sama sebe: Můžeme odpustit i bez omluvy? Nebo budeme navždy nosit v sobě tíhu nevyřčených slov?