Když tchyně volá v pět: Jsem špatná matka, nebo jen špatná snacha?

„Jano, proč má Anička zase ty roztrhané džíny? To už dneska neumíš dítě pořádně obléct?“ ozvalo se z telefonu dřív, než jsem vůbec stačila pozdravit. Bylo přesně 17:00, čas, kdy paní Novotná pravidelně volá. Vždycky přesně v pět, jako by to byl nějaký rituál, který nesmí být narušen. Srdce mi poskočilo a v břiše se mi rozlil známý pocit úzkosti.

„Dobrý den, paní Novotná,“ snažila jsem se zachovat klidný tón, i když jsem už předem věděla, že tenhle rozhovor nebude o ničem jiném než o výčitkách. „Anička si je oblékla sama, chtěla je dneska do školy.“

„No právě! To je ta dnešní výchova! Za nás by si dítě nic takového nedovolilo. A ty jí to dovolíš. Víš vůbec, jak to vypadá před ostatními rodiči?“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat ten známý tlak na hrudi. V hlavě mi běžely všechny ty situace z posledních let – jak jsem se snažila být tou nejlepší mámou pro Aničku a zároveň dobrou snachou pro rodinu mého manžela Tomáše. Jenže ať jsem dělala cokoli, nikdy to nestačilo.

„Paní Novotná, Anička je šťastná a ve škole jí to jde. Myslím, že roztrhané džíny nejsou to nejhorší,“ odpověděla jsem tiše.

„To říkáš teď! Ale až ti jednou přeroste přes hlavu, budeš si rvát vlasy. Já jsem Tomáše vychovala jinak a podívej, jaký je z něj slušný člověk!“

V tu chvíli jsem měla chuť telefon položit. Ale věděla jsem, že by to bylo jen další munice pro její příští výčitky. Místo toho jsem se zhluboka nadechla a snažila se najít sílu pokračovat.

Tomáš přišel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem měla slzy na krajíčku. „Zase maminka?“ zeptal se tiše a pohladil mě po rameni. Jen jsem přikývla.

„Jano, já vím, že to není lehké,“ řekl Tomáš později večer, když jsme seděli u stolu a Anička si hrála v pokoji. „Ale ona už se nezmění. Musíš si nastavit hranice.“

Jenže jak? Jak mám nastavit hranice ženě, která mě nikdy nepřijala? Která mi neustále připomíná, že nejsem dost dobrá – ani pro jejího syna, ani pro její vnučku?

Vzpomněla jsem si na první roky s Tomášem. Jak mě jeho maminka zvala na nedělní obědy a já se snažila být dokonalá – péct bábovky podle jejích receptů, nosit šaty podle jejího vkusu, chválit její zahrádku. Ale vždycky našla něco, co bylo špatně. Jednou jsem prý málo osolila polévku, jindy jsem zapomněla zalít kytky na parapetu.

Když se narodila Anička, doufala jsem, že nás dítě spojí. Že najdeme společnou řeč jako dvě ženy, které milují stejné dítě. Ale místo toho přišly další rady a výčitky: „Nedávej jí tolik sladkého!“, „Proč ji vozíš do školky na kole?“, „Za nás jsme děti vodili pěšky!“

Někdy mám pocit, že žiju ve stínu její dokonalosti. Že každý můj krok je pod drobnohledem. A přitom chci jen jediné – aby byla Anička šťastná a věděla, že ji mám ráda takovou, jaká je.

Jednoho dne přišla Anička domů smutná. „Mami, babička říkala, že bych měla nosit hezčí oblečení do školy. Že prý ostatní děti si budou myslet, že jsme chudí.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc tahle situace ovlivňuje i mou dceru. Už to nebylo jen o mně a mé tchyni – teď šlo o to, jak se cítí moje dítě.

Sedla jsem si k Aničce na postel a objala ji. „Víš co? Nezáleží na tom, co si myslí ostatní. Důležité je, abys byla sama sebou a cítila se dobře.“

„Ale babička říká…“

„Babička má svůj názor. Ale já tě mám ráda takovou, jaká jsi.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem opravdu špatná matka – nebo jen špatná snacha. Jestli je možné být obojí najednou.

Druhý den jsem se rozhodla zavolat paní Novotné zpět.

„Paní Novotná,“ začala jsem opatrně, „chápu, že vám na Aničce záleží. Ale prosím vás – zkuste mi věřit. Dělám to nejlepší, co umím.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen krátké: „No… dobře.“

Možná to nebylo vítězství. Možná mě čekají další výčitky a další rozhovory plné napětí. Ale aspoň jednou jsem měla pocit, že jsem udělala něco správně – pro sebe i pro svou dceru.

A tak se ptám: Je možné být dobrou matkou i bez souhlasu celé rodiny? Nebo jsme navždy odsouzené k tomu hledat uznání tam, kde ho nikdy nedostaneme?