Bratr, který se mnou přestal mluvit, když mi rodiče koupili auto

„To si děláte srandu?!“ zařval Petr tak hlasitě, že se skleničky na stole rozechvěly. Stál uprostřed kuchyně, ruce zaťaté v pěst a oči plné slz. Máma se na něj dívala s obavami, táta mlčel a já jsem seděl na židli, neschopen slova. Klíčky od nového auta ležely na stole mezi námi jako jedovatý had.

Nikdy jsem nebyl ten oblíbenější syn. Petr byl vždycky ten starší, rozumnější, zodpovědnější. Já – Tomáš – jsem byl spíš ten, co všechno zkazí, co zapomene na úkoly a přijde pozdě domů. Ale teď, když mi bylo osmnáct a udělal jsem si řidičák na první pokus, rozhodli se rodiče, že mi koupí auto. Prý abych mohl jezdit do školy do Brna a nemusel se trmácet vlakem. Petr už dávno studoval v Praze a auto nikdy nedostal.

„To není fér! Já jsem si na svoje první auto musel vydělat sám! Pamatujete? Dva roky v Lidlu u pokladny! A Tomášovi prostě koupíte Fabii?!“ Jeho hlas se třásl vztekem i zklamáním. Máma se snažila vysvětlit, že doba je jiná, že teď potřebuju jezdit častěji domů kvůli babičce, která je nemocná. Ale Petr jen zavrtěl hlavou a odešel z domu. Dveře za ním práskly tak silně, až se mi rozbušilo srdce.

Od té chvíle se všechno změnilo. Petr mi přestal psát zprávy, nebral mi telefonáty. Když přijel domů na víkend, vyhýbal se mi obloukem. Rodiče byli nervózní a já jsem měl pocit, že za všechno můžu já. Auto stálo před domem jako němý svědek našeho rozdělení.

Jednou večer jsem seděl v autě a poslouchal rádio. Venku pršelo a kapky bubnovaly na střechu. Najednou se otevřely dveře a dovnitř naskočil Petr. „Odvezeš mě do hospody?“ zeptal se bez emocí. Mlčky jsem kývl a vyjeli jsme. Cestou mlčel, díval se z okna a já měl chuť mu říct všechno – jak mě to mrzí, jak bych radši to auto nikdy nedostal, než přijít o bratra.

Zastavil jsem před hospodou U Kocoura. Petr vystoupil, ale než zabouchl dveře, otočil se ke mně: „Víš co? Ty jsi vždycky dostal všechno zadarmo. Ale jednou ti to někdo vezme.“ Pak zmizel ve tmě.

Doma jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem o tom, jak jsme spolu jako malí stavěli bunkry v lese za vesnicí, jak jsme si půjčovali kola a hádali se o poslední kousek bábovky. Teď mezi námi stála Fabia a hromada nevyřčených slov.

Další týdny byly ještě horší. Rodiče se hádali kvůli každé maličkosti – máma vyčítala tátovi, že měl koupit auto i Petrovi, táta zase tvrdil, že Petr je už dospělý a má si poradit sám. Já jsem byl uprostřed toho všeho jako cizinec ve vlastní rodině.

Jednou v noci mi přišla zpráva: „Jsi doma?“ Bylo to od Petra. Srdce mi poskočilo nadějí. Odpověděl jsem okamžitě: „Jo.“ Za chvíli stál u dveří. Byl opilý a smutný.

„Víš,“ začal tiše, „já ti to auto vlastně nezávidím. Jen mě mrzí, že jsi pro ně byl vždycky důležitější.“

„To není pravda!“ vykřikl jsem zoufale. „Vždycky jsem chtěl být aspoň trochu jako ty.“

Sedli jsme si na schody před domem a povídali si dlouho do noci. O tom, jak jsme oba cítili křivdu – on proto, že musel všechno vydřít sám, já proto, že mě vždycky brali jako toho slabšího.

Ráno jsme spolu jeli autem na výlet do lesa. Mlčky jsme šli po stezce, kde jsme kdysi stavěli bunkry. Najednou Petr řekl: „Možná bychom měli říct rodičům pravdu – že nám nejde o auta nebo peníze, ale o to, abychom byli slyšet.“

Doma jsme si všichni sedli ke stolu a poprvé po dlouhé době mluvili otevřeně. Rodiče byli překvapení i dojatí. Máma brečela a táta nás objal oba najednou.

Od té doby už auto není symbolem rozdělení, ale začátkem nového vztahu mezi mnou a Petrem. Občas spolu jezdíme na výlety nebo jen tak sedíme v autě a povídáme si o životě.

Někdy večer přemýšlím: Stačilo tak málo a mohl jsem přijít o bratra navždy. Je opravdu možné napravit staré křivdy? Co byste udělali vy na mém místě?