Když se z mojí nejlepší kamarádky stala máma, přišla jsem o ni dřív, než jsem si to dokázala přiznat

„Prosím tě, můžeš ji na chvilku pochovat?“ vyjela na mě Klára uprostřed kavárny, když její dcera začala pištět tak, že se po nás otočili lidi od vedlejšího stolu.

Jen jsem na ni koukala. Měla jsem před sebou sotva dva doušky capuccina, které už bylo studené, a za posledních dvacet minut nepadla jediná otázka na to, jak se mám já. Jen Ela, plínky, prdíky, kojení, nespání, vyrážka, doktorka, příkrmy. A pak ten tón, jako bych selhala, protože jsem na vteřinu zaváhala vzít do náruče cizí dítě, i když to bylo dítě mojí nejlepší kamarádky.

„Kláro, já jsem ti jen chtěla říct, že v práci…“

„Ježiš, počkej, teď nevidíš, ne?“ sykla a už jí utírala pusu bryndákem.

A v tu chvíli mě to píchlo někde hluboko. Ne kvůli tomu dítěti. Kvůli tomu, že já už jsem tam vlastně nebyla.

S Klárou jsme byly kamarádky od druháku na střední. Takový to přátelství, kdy víte o té druhé úplně všechno. Znala moje trapasy, moje rozchody, i to, jak jsem obrečela první výpověď. Já zase věděla o jejích dluzích po bývalém, o hádkách s mámou, o tom, jak se bála, že nikdy nebude mít vlastní rodinu. Když poznala Petra, byla jsem první, komu volala. Když jí ukázal prstýnek, brečely jsme obě.

A když mi oznámila těhotenství, byla jsem upřímně šťastná. Fakt. Koupila jsem jí maličký ponožky, tahala ji na procházky, poslouchala její strach z porodu. Říkala jsem jí: „Hele, až se malá narodí, počítej se mnou. Přivezu oběd, pohlídám, cokoliv.“ Myslela jsem to vážně.

První týdny po porodu jsem jí psala skoro denně.

Jak se máš?

Máš něco uvařeno?

Nechceš, abych přijela?

Odpovědi byly krátké. Nebo žádné.

Promiň, nestíhám.

Ela nespí.

Ozvu se.

Nejdřív jsem to brala. Jasně. Mimino je záhul. Jenže týdny se změnily v měsíce a z Kláry se stala holka, která uměla mluvit už jen jedním směrem. K dítěti. O dítěti. Kvůli dítěti.

Jednou jsem jí dovezla lasagne a koupila jí oblíbený věnečky z cukrárny. Otevřela mi ve vytahaným triku, kruhy pod očima, vlasy v mastným culíku. Bylo mi jí líto.

„Ty jsi zlatá,“ řekla a položila jídlo na linku.

Pak začala Ela brečet.

Klára se k ní rozběhla a další hodinu jsem seděla sama u kuchyňského stolu. Slyšela jsem z obýváku jen „no tak, no tak, maminka je tady“, šustění plen a nervózní kroky. Když se konečně vrátila, sotva dosedla.

„Promiň, ona je teď hrozně citlivá.“

„To je v pohodě,“ zalhala jsem.

Chtěla jsem jí říct, že jsem se rozešla s Tomášem. Že mi majitel zvedl nájem. Že jsem dva dny nespala a potřebovala někoho svého. Ale ona už zase kontrolovala chůvičku.

Pak jsem to zkoušela jinak. Psala jsem: Pojď na kafe, vezmi kočár, projdeme se. Nebo: Přijdu k tobě, hodinu ji povozím, ty se osprchuješ nebo si lehneš. Dokonce jsem jednou řekla: „Klidně ji pohlídám, běž si sama sednout ven, nadechnout se.“

Klára se na mě tehdy podívala skoro uraženě.

„Já ji ale nechci nikomu dávat.“

„Vždyť jsem to myslela dobře.“

„Ty to nechápeš, když nemáš dítě.“

Tohle bolelo. Možná víc, než mělo. Protože tím jednou větou smetla všechno, co mezi námi bylo. Jako by na moje pochopení, péči a snahu najednou nestačilo, že ji mám ráda. Musela bych porodit, abych měla právo jí rozumět?

Nejhorší to bylo na oslavě jejích narozenin u jejích rodičů v Kladně. Seděli jsme na zahradě, Petr griloval, její máma pobíhala s mísami a já se fakt snažila navázat na něco normálního.

„Pamatuješ, jak jsme se jednou ztratily po maturáku v Berouně?“ zasmála jsem se.

Klára se pousmála, ale jen na vteřinu. Ela hodila lžičku na zem a bylo po všem.

„Eliško, ne! Ježiši, ona dneska vůbec nejí…“

Pak se ke mně naklonila její máma a polohlasem řekla: „Teď už je prostě matka. To musíš pochopit.“

Já to chápala. Jen jsem nechápala, proč to musí znamenat, že přestala být i kamarádka.

Poslední kapka přišla letos na jaře. Měla jsem po malé operaci, nic hrozného, ale bála jsem se. Psal mi málokdo, a tak jsem napsala jí.

Ahoj, jsem po zákroku, kdybys měla čas, aspoň zavolat.

Ozvala se za dva dny.

Promiň, Ela měla teplotu.

A pod tím fotka Eli v pyžamu.

Dívala jsem se na ten mobil a něco ve mně spadlo. Ani ne vztek. Spíš prázdno. Došlo mi, že kdybych jí napsala, že umírám, možná by mi poslala recept na sirup a fotku dítěte s nudlí u nosu.

Ten večer jsem jí neodepsala. Ne poprvé. Ale poprvé bez výčitek.

Od té doby jsme se neviděly. Ona občas dá na sítě fotku hřiště, bábovky nebo malé v čepici. Já už srdíčka nedávám. Není to naschvál. Jen se nechci dál cpát někam, kde pro mě nezbylo místo.

Pořád si říkám, jestli jsem moc sobecká. Jestli jsem po ní chtěla něco nemožného. Ale přátelství přece není věc, kterou odložíš do skříně jen proto, že přišla nová role. Nebo jo?

Fakt by mě zajímalo, jestli se tohle stalo i někomu z vás. A dá se ještě zachránit vztah, když jedna strana už vidí jen svoje dítě a vás přestane vidět úplně?