Zvonek zazvonil, otevřela jsem a za dveřmi stála uplakaná tchyně: Milenka je okradla

„Simono, prosím tě, otevři…“ ozývalo se zoufalé bušení na dveře. Byla tma, venku lilo jako z konve a já právě uspávala naše dvojčata, když mě ten naléhavý hlas vytrhl z rutiny. Otevřela jsem dveře a tam stála Markova matka, paní Novotná, celá promočená, s rozmazanou řasenkou a očima plnýma slz. Nikdy jsme si nebyly blízké. Od začátku mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. Ale teď přede mnou stála zlomená žena.

„Simono… ona nás okradla… všechno je pryč…“ vzlykala a já ji musela podepřít, aby nespadla. Vtáhla jsem ji dovnitř, posadila na pohovku a podala jí deku. „Kdo? Co se stalo?“ ptala jsem se tiše, abych nevzbudila děti. „Ta… ta jeho milenka! Ta Lucie! Všechno nám vzala – peníze, šperky, doklady… Markův otec je v nemocnici a já… já už nemůžu dál!“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Věděla jsem, že Mark poslední rok není doma šťastný. Práce ho pohltila, často byl pryč. Ale že by měl milenku? A ještě takovou, která okrade jeho vlastní rodiče? To už bylo moc i na mě.

Posadila jsem se naproti ní a snažila se pochopit, co se vlastně stalo. „Jak jste na to přišla?“ zeptala jsem se opatrně. Tchyně si otřela slzy a začala vyprávět: „Mark nás poslední dobou navštěvoval méně a méně. Ale ta Lucie… začala k nám chodit sama. Nejprve byla milá, nosila nám koláče, povídala si s námi. Pak začala pomáhat s domácností. A dneska ráno jsem zjistila, že je všechno pryč. Peníze z trezoru, šperky po mé mamince…“

V hlavě mi hučelo. Mark byl vždycky opatrný, nikdy by nedovolil cizímu člověku vstoupit do rodiny tak blízko. Ale možná už dávno nebyl tím mužem, kterého jsem si před patnácti lety brala.

Vzpomněla jsem si na naše začátky. Jak jsme spolu bydleli v malém bytě na Žižkově a snili o dětech. Jak jsme bojovali s neplodností a nakonec po deseti letech čekání dostali ten největší dar – dvojčata Adélku a Filípka. Jak jsme slavili jejich první Vánoce a doufali, že už bude jen líp.

Ale poslední rok byl jiný. Mark povýšil na generálního ředitele velké firmy a domů chodil čím dál později. Často byl nervózní, odtažitý. Když jsem se ptala, co se děje, jen mávl rukou: „To je práce, Simono.“

Teď už jsem věděla pravdu.

Tchyně seděla na gauči a třásla se. „Já už nevím, co mám dělat,“ šeptala. „Mark mi nebere telefon. Policii jsem volala, ale řekli mi, že to musí nahlásit on.“

V tu chvíli jsem ucítila vztek. Nejen na Marka, ale i na sebe – že jsem si ničeho nevšimla dřív. Že jsem věřila v pohádku o šťastné rodině.

Vzala jsem telefon a zavolala Markovi. Nezvedal to. Zkusila jsem to znovu – nic.

„Musíme něco udělat,“ řekla jsem rozhodně. „Zůstaneš dneska u nás. Zítra půjdeme na policii spolu.“

Tchyně jen přikývla a rozplakala se znovu.

V noci jsem nemohla spát. Hlavou mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – na hádky s Markovou matkou kvůli svatbě v kostele místo na úřadě, na její poznámky o tom, že neumím vařit svíčkovou jako ona… A teď tu byla bezbranná a potřebovala mě.

Ráno jsem připravila snídani pro děti i pro ni. Adélka se ptala: „Proč je babička smutná?“ Nevěděla jsem, co říct.

Když jsme přišly na policii, úředník nás vyslechl a slíbil, že zahájí vyšetřování. Ale bylo jasné, že bez Markovy spolupráce to půjde těžko.

Odpoledne se konečně ozval – SMSkou: „Musíme si promluvit.“

Sešli jsme se v kavárně na Vinohradech. Mark vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Simono… já nevím, jak začít,“ začal tiše.

„Začni pravdou,“ řekla jsem tvrdě.

Přiznal se ke všemu – k tomu, že měl s Lucií poměr skoro rok. Že ho okouzlila svou energií a tím, jak mu rozuměla v práci. Že jí důvěřoval natolik, že ji představil i svým rodičům.

„A teď je pryč… i s penězi?“ zeptala jsem se.

Mark přikývl: „Okradla mě i firmu… Jsem vyhozený.“

Seděla jsem tam a cítila směs vzteku, lítosti i úlevy – konečně byla pravda venku.

Doma večer seděla tchyně u stolu s dětmi a poprvé za těch patnáct let mi poděkovala: „Simono… promiň za všechno. Bez tebe bych to nezvládla.“

A já? Stála jsem v kuchyni a přemýšlela: Můžu Markovi odpustit? Má cenu bojovat za rodinu kvůli dětem? Nebo je lepší začít znovu?

Co byste udělali vy na mém místě?