Vánoce, které roztrhly naši rodinu: Příběh o dárku, který zanechal jizvy
„To není fér! Ty jsi mi nikdy nic takového nekoupila!“ Katčin hlas se rozléhal obývákem a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Stála jsem u stromečku, v ruce ještě držela balicí papír od nového mobilu, který jsem dala Markovi. Katka, moje nevlastní dcera, seděla na gauči s očima plnýma slz a pohledem, který mě bodal jako nůž.
Marek se na mě podíval, nejistý, jestli má radost projevit, nebo se raději schovat. Můj muž Petr stál opodál, ruce zkřížené na prsou, tvář napjatá. Všichni jsme mlčeli. Jen Katka dál plakala a já věděla, že tohle nejsou obyčejné slzy. Byly to slzy bolesti, která se v ní hromadila už dlouho.
„Katko, já… chtěla jsem ti udělat radost tím svetrem, vím, že máš ráda modrou,“ pokusila jsem se tiše. Ale ona jen zavrtěla hlavou. „To není o svetru! Ty prostě Markovi vždycky dáš něco lepšího. Já jsem tu navíc!“
Ta slova mě zasáhla jako facka. Vždycky jsem se snažila, aby se Katka cítila doma. Po smrti její maminky jsem ji přijala jako vlastní. Ale nikdy to nebylo jednoduché. Katka byla uzavřená, často trucovala a s Markem si moc nerozuměli. Petr mi často říkal, že to chce čas. Jenže čas plynul a propast mezi námi se nezužovala.
Letos jsem chtěla všechno změnit. Pečlivě jsem vybírala dárky – pro Marka nový mobil, protože jeho starý už sotva fungoval a potřeboval ho do školy. Pro Katku krásný svetr z vlny, který jsem sama pletla celé večery. Myslela jsem, že ocení tu péči. Ale ona viděla jen rozdíl v hodnotě.
„Proč jsi mi nekoupila taky mobil? Všichni ve třídě už mají nový,“ vzlykala Katka a já cítila bezmoc. „Katko, já… Marek ten svůj opravdu potřeboval…“ začala jsem vysvětlovat, ale Petr mě přerušil: „Zuzano, možná jsi to měla promyslet jinak.“
V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Cítila jsem se jako nejhorší macecha na světě. Všechno úsilí bylo pryč. Místo radosti jsem rodinu rozdělila ještě víc.
Večer byl tichý a napjatý. Marek seděl ve svém pokoji a tiše si prohlížel nový mobil. Katka zabouchla dveře od svého pokoje a Petr odešel na balkon kouřit jednu cigaretu za druhou. Seděla jsem sama v kuchyni a přemýšlela, kde jsem udělala chybu.
Vzpomněla jsem si na své dětství – na Vánoce u nás doma v Brně. Táta vždycky říkal: „Důležité je být spolu.“ Ale my jsme spolu byli jen fyzicky. Každý zavřený ve svém světě.
Druhý den ráno bylo dusno cítit ve vzduchu. Katka nepromluvila ani slovo a odmítla snídani. Petr mi vyčítavě řekl: „Měla jsi jí dát stejný dárek jako Markovi.“
„Ale Petře, vždyť ten mobil opravdu potřeboval…“ bránila jsem se zoufale.
„To je jedno! Ona to tak necítí! Nikdy ji nebudeš chápat!“ vybuchl.
Slzy mi tekly po tváři a já si připadala úplně sama. Všechno úsilí bylo zbytečné.
Odpoledne přišla Katčina babička – Petrova maminka – s krabicí cukroví. Hned poznala napjatou atmosféru.
„Co se děje?“ zeptala se tiše.
Katka jí všechno vyklopila mezi vzlyky: „Zuzana mi nikdy nedá to, co Markovi! Nikdy mě nebude mít ráda!“
Babička mě pohladila po ruce: „Zuzanko, vím, že to není lehké. Ale děti cítí každou nespravedlnost.“
Celý den jsem přemýšlela, jak to napravit. Večer jsem zašla za Katkou do pokoje.
„Katko, můžu?“ zeptala jsem se opatrně.
Mlčky pokrčila rameny.
Sedla jsem si k ní na postel a vzala ji za ruku: „Vím, že to letos nebylo fér. Nechtěla jsem ti ublížit. Moc pro mě znamenáš.“
Katka se na mě podívala s očima plnýma slz: „Proč jsi mi nedala taky mobil?“
„Chtěla jsem ti dát něco osobního… ten svetr jsem pletla celé týdny…“
„Ale já bych radši byla jako ostatní holky,“ šeptla.
Objala jsem ji a poprvé cítila, že mezi námi padla bariéra. Ale zároveň jsem věděla, že tahle rána nezmizí hned.
Petr večer přišel za mnou do kuchyně: „Možná bychom měli příště dárky vybírat spolu.“
Přikývla jsem a v očích mě pálily slzy úlevy i smutku.
Tyhle Vánoce nás poznamenaly navždy. Už nikdy nebudu brát dárky na lehkou váhu. A hlavně – nikdy nepodcením sílu dětské bolesti a touhy po spravedlnosti.
Někdy přemýšlím: Je možné vůbec v patchworkové rodině najít skutečný klid? Nebo jsou některé rány příliš hluboké na to, aby se někdy zahojily?