V osmém měsíci těhotenství jsem zaslechla rozhovor, který mi zničil život

„To dítě není naše jistota, Petro,“ zaslechla jsem tlumený hlas své tchyně, když jsem se vracela z koupelny. Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a každé ráno i večer jsem se pomalu sunula po chodbě našeho bytu na Vinohradech, opatrná, abych neuklouzla na parketách. Ten večer jsem ale zůstala stát za dveřmi obýváku, protože něco v tónu jejich hlasů mě přimělo zpozornět. „Musíš si to rozmyslet. Peníze z dědictví po tvém otci jsou jen tvoje, a pokud se něco stane, všechno připadne jí a tomu dítěti.“

Zatajila jsem dech. Petr nikdy nemluvil o penězích, nikdy mi nedal najevo, že by mu šlo o majetek. Vždycky byl ten laskavý, starostlivý muž, kterého jsem si vzala právě proto, že mi připadal jiný než ostatní. Ale teď, když jsem slyšela, jak jeho matka šeptá o dědictví, o tom, že já a naše nenarozené dítě jsme pro ně hrozbou, začalo mi být zle. „Mami, nech toho. To není tak jednoduché,“ odpověděl Petr tiše, ale v jeho hlase jsem slyšela nejistotu. „Jana je moje žena. Čekáme dítě.“

„A právě proto musíš být opatrný. Víš, jak to chodí. Stačí jedna nehoda, jeden špatný krok…“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Opřela jsem se o zeď a snažila se dýchat. Byla jsem v šoku. Co to znamená? Opravdu by mi Petr mohl ublížit kvůli penězům? Nebo je to jen šílený nápad jeho matky? Ale proč nic neřekl, proč ji nezastavil?

Celou noc jsem nespala. Petr si lehl vedle mě, objal mě kolem břicha a šeptal, jak se těší na miminko. Ale já už mu nevěřila. Každé jeho slovo mi znělo falešně. Ráno jsem se rozhodla, že musím něco udělat. Ale komu věřit? Moje máma zemřela před dvěma lety, s otcem jsem se pohádala kvůli Petrovi a od té doby jsme spolu nemluvili. Přátelé? Většina z nich byla spíš Petrovi známí než moji. Byla jsem úplně sama.

Celý den jsem přemýšlela, co dělat. Nakonec jsem se rozhodla zavolat tátovi. Ruce se mi třásly, když jsem vyťukávala jeho číslo. „Tati, můžu za tebou přijet?“ zeptala jsem se a v hlase se mi třásl pláč. „Samozřejmě, Janičko. Přijeď kdykoliv,“ odpověděl bez váhání. Cítila jsem, jak se mi ulevilo, ale zároveň jsem se bála, co mu řeknu.

Když jsem dorazila do jeho bytu na Smíchově, objal mě a já se rozplakala. Všechno jsem mu řekla. O rozhovoru, o svých obavách, o tom, jak se bojím o sebe i o dítě. Táta mě vyslechl, pohladil mě po vlasech a řekl: „Jani, musíš být silná. Ale hlavně nesmíš být sama. Zůstaneš tady, dokud se to nevyřeší.“

Petr mi volal, psal zprávy, prosil mě, ať se vrátím. „Jano, co se děje? Proč jsi odešla? Mám o tebe strach!“ Ale já už mu nevěřila. Odpověděla jsem jen, že potřebuju čas. Tchyně mi poslala jedovatou SMS: „Doufám, že si uvědomuješ, co děláš. Ničíš Petrovi život.“

Začala jsem přemýšlet, jestli jsem to nepřehnala. Možná jsem si všechno špatně vyložila? Ale pak jsem si vzpomněla na ten chlad v jejím hlase, na to, jak Petr mlčel. Táta mi pomáhal, jak mohl. Chodil se mnou na kontroly, vařil mi, povídal si se mnou. Po letech jsme si byli zase blízko. Ale strach mě neopouštěl.

Jednoho večera, když jsem seděla v kuchyni a pila čaj, zazvonil zvonek. Táta šel otevřít. Za dveřmi stál Petr. „Jano, prosím, musíme si promluvit,“ řekl zoufale. „Nechci tě ztratit. Miluju tě. To, co jsi slyšela, nebylo tak, jak to vypadalo.“

Podívala jsem se na něj a v očích jsem měla slzy. „Petře, slyšela jsem všechno. Tvoje matka mluvila o tom, že bych mohla mít nehodu. Ty jsi ji nezastavil. Jak ti mám věřit?“

Petr se rozplakal. „Já… já jsem byl v šoku. Nevěděl jsem, co říct. Máma je… je nemocná. Má strach, že přijde o všechno. Ale já bych ti nikdy neublížil, přísahám.“

Táta stál vedle mě a položil mi ruku na rameno. „Jano, rozhodnutí je na tobě. Ale musíš myslet na sebe a na dítě.“

Následující dny byly peklo. Petr mě prosil, ať mu věřím, tchyně mi vyhrožovala, že mě zničí, pokud se nevrátím. Byla jsem v pasti. Nakonec jsem se rozhodla. Zůstanu u táty, dokud se dítě nenarodí. Potřebuju čas, abych si všechno promyslela. Petr mi slíbil, že se postaví své matce, ale já už mu nevěřila tak jako dřív.

Když se mi narodila dcera, držela jsem ji v náručí a přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Můžu ještě někdy Petrovi věřit? Nebo je rodina opravdu schopná udělat cokoliv kvůli penězům? Co byste udělali vy na mém místě?