Třicet let spolu, jeden telefon – a všechno je jinak

„Kdo ti volá, Karle? Už je skoro půlnoc, vždyť slavíme tátovy sedmdesátiny!“ vyhrkla jsem podrážděně, když jsem viděla, jak se můj muž zvedá od stolu a s mobilem v ruce mizí na balkon. Všichni jsme byli v dobré náladě, děti si povídaly s babičkou, švagr naléval další rundu slivovice. Jen Karel byl poslední týdny nějaký jiný – zamyšlený, odtažitý. Ale dnes měl být večer, kdy na všechno zapomeneme.

Zůstala jsem sedět mezi smíchem a cinkáním skleniček, ale v hlavě mi hučelo. Když se Karel po deseti minutách vrátil, byl bledý a ruce se mu třásly. „Musím jít,“ zamumlal. „Cože? Kam bys teď šel?“ ptala jsem se nechápavě. Všichni ztichli. „To je pracovní, musím to vyřešit,“ vymlouval se. Ale já už věděla, že lže. Po třiceti letech poznáte, kdy vám muž neříká pravdu.

Celou noc jsem nespala. Karel se nevrátil. Ráno jsem našla na stole vzkaz: „Promiň, musím si něco vyřešit.“ Srdce mi bušilo až v krku. Volala jsem mu, ale nebral to. Děti se mě ptaly, kde je táta. Co jim mám říct? Že jejich otec možná odešel za jinou?

Dopoledne mi zavolala neznámá žena. „Dobrý den, paní Novotná? Tady Lucie. Myslím, že bychom si měly promluvit. Jde o vašeho manžela.“ V tu chvíli mi bylo jasné, že všechno, co jsem dosud považovala za jistotu, je pryč. Domluvily jsme si schůzku v kavárně na náměstí.

Lucie byla mladší než já, možná o patnáct let. Měla krásné vlasy, upravené nehty, sebevědomý pohled. „Vím, že to není fér, ale Karel a já… jsme spolu už skoro rok,“ řekla tiše. „Nechtěla jsem vám ublížit. Ale čekám s Karlem dítě.“

V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Všechno se ve mně sevřelo. „A co moje rodina? Co naše děti? Co třicet let společného života?“ vyhrkla jsem. Lucie jen pokrčila rameny. „Karel říkal, že už spolu nejste šťastní. Že jste se odcizili.“

Celé dny jsem chodila jako tělo bez duše. Děti se mě ptaly, proč je doma ticho, proč táta spí jinde. Moje máma mi radila: „Musíš být silná, Aleno. Kvůli dětem.“ Ale jak mám být silná, když mám pocit, že mi někdo vyrval srdce?

Karel se mi vyhýbal. Posílal jen krátké zprávy: „Potřebuju čas. Omlouvám se.“ Jednou večer přišel domů pro pár věcí. „Aleno, promiň. Nechtěl jsem ti ublížit. Ale s Lucií je to jiné…“ Nedokázala jsem mu odpovědět. Jen jsem stála v kuchyni a dívala se na něj, jak balí košili a ponožky do igelitky.

Začaly chodit drby. Sousedi šeptali na chodbě, kolegyně v práci se mě vyptávaly. „To je dneska běžné,“ říkala mi Jana z účtárny. „Chlapi v krizi středního věku blbnou.“ Ale pro mě to nebylo běžné. Pro mě to byla rána do srdce.

Jednou večer přišla dcera Tereza domů uplakaná. „Mami, proč to táta udělal? Copak už nás nemá rád?“ Objala jsem ji a poprvé od toho večera jsem brečela nahlas. „Nevím, Terko. Možná jsme něco přehlédli. Možná jsme si přestali povídat. Možná…“

Začala jsem chodit k psycholožce. „Musíte si dovolit být smutná,“ říkala mi. „Ale nesmíte zůstat v roli oběti. Máte právo na nový začátek.“ Jenže jak začít znovu po třiceti letech? Jak zahodit všechny společné vzpomínky, dovolené v Krkonoších, Vánoce u stromečku, první kroky dětí?

Po třech měsících mi Karel napsal: „Chci se rozvést. Je mi to líto.“ Podepsal papíry a odešel. Děti se s ním vídaly o víkendech. Já zůstala v našem bytě sama. Každý kout mi připomínal jeho smích, jeho vůni, jeho doteky.

Jednou jsem potkala Lucii na poště. Byla těhotná, vypadala unaveně. „Omlouvám se,“ řekla tiše. „Nechtěla jsem vám vzít manžela.“ Jen jsem přikývla. Už jsem neměla sílu se zlobit.

Začala jsem znovu žít. Pomalu. Chodila jsem na procházky, začala jsem malovat. Děti mě podporovaly. Máma mi vařila polévky a říkala: „Život jde dál, Alenko.“

Ale někdy v noci, když je ticho a já ležím sama v posteli, ptám se sama sebe: Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší začít znovu a neohlížet se zpět? Co byste udělali vy na mém místě?