Testament, který mi vzal domov: Příběh o zradě a odpuštění

„To není možné! To prostě nemůže být pravda!“ křičela jsem na Tomáše, který stál v předsíni našeho starého domu s klíči v ruce a výrazem, který jsem u něj neviděla od dětství. V ruce jsem svírala listinu, která mi právě změnila život – otcovu závěť. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi.

„Kláro, uklidni se. Otec to takhle chtěl,“ řekl Tomáš tiše, ale v jeho hlase byl slyšet podtón vítězství. To mě bodlo ještě víc. Jak může být tak klidný? Vždyť tu nebyl, když otec potřeboval pomoc. Nebyl tu, když jsem v noci vstávala k jeho kašli, když jsem mu vařila polévky a měnila prostěradla. Tomáš si mezitím žil svůj život v Praze, měl rodinu, práci a domů přijížděl jen na Vánoce a pohřby.

„A co já? Co všechno, co jsem pro tátu udělala? Myslíš si, že je fér, abych teď přišla o domov?“ slzy mi stékaly po tvářích a hlas se mi třásl vztekem i zoufalstvím.

Tomáš se na mě podíval a na chvíli zaváhal. „Já za to nemůžu. Otec rozhodl, že dům připadne mně. Tobě odkázal jen ty úspory.“

Úspory… Směšná částka za všechny ty roky mého života. Za všechny promarněné příležitosti, za ztracenou lásku, za samotu. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla u otce v pokoji a držela ho za ruku, zatímco on vzpomínal na maminku. Na všechny ty dny, kdy jsem odmítla pozvání od přátel, protože otec potřeboval nakoupit nebo odvést k lékaři.

„Víš co, Tomáši? Vezmi si ten dům. Ale nikdy nezapomenu na to, jak jsi mě nechal samotnou,“ řekla jsem tiše a odešla do svého pokoje.

Seděla jsem na posteli a dívala se na fotografie na stěně. Otec na nich byl mladý a usměvavý, držel mě za ruku na výletě v Krkonoších. Byli jsme šťastní – aspoň tehdy. Kde se to všechno pokazilo? Proč mě otec takhle potrestal?

Vzpomínky se mi honily hlavou jako splašené vlaštovky. Když maminka zemřela, bylo mi dvacet. Tomáš už tehdy studoval v Praze a domů jezdil jen občas. Já zůstala s otcem v našem domku v Hradci Králové. Vzdala jsem se vysoké školy i snu stát se učitelkou. Otec potřeboval pomoc a já byla jediná, kdo mu mohl být nablízku.

Roky plynuly a já se smířila s tím, že můj život je jiný než životy mých vrstevníků. Zatímco kamarádky zakládaly rodiny a cestovaly po světě, já vařila polévky a prala prádlo. Otec byl někdy vděčný, jindy protivný a uzavřený do sebe. Ale nikdy mě nenapadlo ho opustit.

Když začal být nemocný, jeho nálady byly ještě horší. Občas mi vyčetl i to málo, co jsem udělala špatně. Ale pořád to byl můj táta – a já doufala, že to jednou ocení.

A teď? Teď mám v ruce papír, který říká, že všechno to bylo k ničemu.

Z přemýšlení mě vytrhl zvuk klíčů v zámku. Tomáš odcházel. Slyšela jsem jeho kroky na chodbě a pak ticho. Najednou jsem si uvědomila, jak moc je ten dům prázdný.

Dny plynuly a já se snažila najít smysl v každodenních činnostech. Chodila jsem do práce do knihovny, kde jsem byla jen na poloviční úvazek – víc jsem si kvůli péči o otce nikdy dovolit nemohla. Kolegové se mě ptali, jak se mám, ale já jen pokrčila rameny.

Jednoho dne mě navštívila teta Marie. Přinesla koláč a sedla si ke mně do kuchyně.

„Klárko, slyšela jsem o tom testamentu… Je mi to líto,“ řekla soucitně.

„Proč to udělal? Proč mi vzal domov?“ ptala jsem se zoufale.

Teta pokrčila rameny: „Možná měl pocit, že Tomáš potřebuje víc… Nebo chtěl být spravedlivý podle svého.“

„Spravedlivý? To je spravedlnost?“

Teta mě pohladila po ruce: „Někdy rodiče dělají chyby. Ale ty jsi udělala všechno správně.“

Její slova mě zahřála u srdce, ale bolest nezmizela.

Začala jsem hledat nový byt. Bylo to těžké – ceny nájmů byly vysoké a já měla jen omezené možnosti. Nakonec jsem našla malý podnájem na okraji města. Stěhování bylo bolestivé – každý kus nábytku mi připomínal minulost.

Tomáš mi nabídl pomoc se stěhováním. Nejdřív jsem ji odmítla, ale nakonec jsem souhlasila – možná proto, že jsem chtěla slyšet vysvětlení.

Když jsme balili poslední krabici knih, Tomáš se zastavil a podíval se na mě: „Kláro… Já vím, že to není fér. Ale táta… poslední rok byl hodně zmatený. Možná ani nevěděl přesně, co podepisuje.“

Podívala jsem se mu do očí: „A proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Bál jsem se… Bál jsem se tvého hněvu i toho, že tě ztratím.“

Mlčeli jsme dlouho. Pak jsem řekla: „Možná bychom měli začít znovu – jako sourozenci.“

Tomáš přikývl a objal mě poprvé po letech.

Teď sedím ve svém novém bytě a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Obětovala bych svůj život pro někoho jiného? A co je vlastně spravedlnost v rodině? Co myslíte vy?