Tchynina „geniální“ nabídka: Odevzdejte úspory a byt převedu na vaši dceru. Ale já tam přece nebudu žít věčně!

„Takže vy mi chcete říct, že když vám dám všechny naše úspory, převedete byt na Novu? Ale co když… co když si to rozmyslíte?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl vztekem i zoufalstvím. Tchyně, paní Věra, seděla naproti mně u stolu v našem malém panelákovém bytě v Modřanech a upíjela kávu, jako by šlo o běžnou debatu o počasí.

„Alenko, já už tady dlouho nebudu. Je mi sedmdesát, srdce mě zlobí. Chci, aby Nova měla jistotu. Ale víš sama, že bez peněz to nejde. Potřebuju si něco našetřit na stáří,“ řekla klidně, ale v očích jí blýskalo.

Pohlédla jsem na manžela Tomáše. Mlčel, ruce zaťaté v pěst. Věděla jsem, že je rozpolcený – miloval svou matku, ale zároveň chápal mou nedůvěru. Nova si hrála v dětském koutku a nic netušila o dramatu, které se odehrávalo pár metrů od ní.

Vždycky jsem byla ta „rozumná“. Poctivě jsem šetřila každou korunu z mateřské i předtím z práce účetní v malé firmě na Smíchově. Měla jsem ráda svou práci – byla to moje identita, únik z domácí rutiny. Mateřská dovolená pro mě byla spíš odpočítáváním dnů do návratu do kanceláře než radostným obdobím plným plenek a pohádek.

Jenže Nova byla ještě malá a já nechtěla, aby šla do školky dřív než ve třech a půl letech. S Tomášem jsme proto začali hledat chůvu. Jenže ceny byly šílené – deset tisíc měsíčně za pár hodin denně! A právě tehdy přišla paní Věra s „geniálním“ nápadem.

„Převedu svůj byt v Braníku na Novu,“ řekla jednoho večera u večeře. „Ale potřebuju peníze na důchod. Vy mi dáte své úspory, já vám garantuju převod.“

Znělo to jako férová nabídka – až na to, že byty v Praze jsou dneska zlato a úspory jsme střádali roky. Navíc – co když si to rozmyslí? Co když Nova nikdy žádný byt neuvidí?

Začaly hádky. Tomáš byl mezi dvěma mlýnskými kameny. „Mami, proč to nemůžeš udělat normálně? Převést byt teď a my ti budeme pomáhat, jak jen to půjde.“

„A co když mě pak necháte na holičkách?“ odsekla Věra. „Znám takové případy! Dneska je rodina k ničemu.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když přijdu o všechno? Co když Nova nebude mít nic? Co když se Tomáš postaví na stranu matky?

Jednoho rána jsem se rozbrečela u snídaně. „Já už nemůžu,“ šeptala jsem Tomášovi. „Chci jen jistotu pro Novu. Pro nás.“

Tomáš mě objal. „Najdeme řešení. Ale musíme být opatrní.“

Začali jsme hledat právníka. Paní Věra zuřila: „Nevěříte mi? Jsem vaše rodina!“

„Právě proto chceme mít všechno černé na bílém,“ odpověděl Tomáš tiše.

Právník nám vysvětlil možnosti – darovací smlouva s věcným břemenem dožití pro paní Věru, nebo notářská úschova peněz do převodu bytu. Věra však trvala na svém: „Nechci žádné papíry! Buď mi věříte, nebo ne.“

Bylo to jako noční můra. Každý den nové výčitky, slzy i tiché večery plné napětí. Nova začala být neklidná, cítila dusno doma.

Jednou večer přišla Věra nečekaně k nám domů. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela.

„Alenko… víš, já se bojím stáří. Bojím se být sama a bez peněz. Ale taky nechci, abyste si mysleli, že vás chci podvést.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé zahlédla strach místo tvrdosti.

„Můžeme najít kompromis,“ navrhla jsem tiše. „Převeďte byt na Novu s věcným břemenem dožití pro vás. My vám dáme část úspor hned a zbytek postupně.“

Dlouho přemýšlela. Nakonec kývla.

Za měsíc jsme podepsali smlouvy u notáře. Byt byl převeden na Novu, paní Věra měla jistotu dožití i finanční podporu.

Ale vztahy už nikdy nebyly stejné. Důvěra byla narušená – a já si uvědomila, jak křehké jsou rodinné vazby, když jde o peníze a budoucnost dětí.

Někdy večer sedím u Novy postýlky a ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Dá se vůbec v rodině spojit láska a peníze bez bolesti? Co byste udělali vy?