Svatba z povinnosti: Když láska nebyla důvodem

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyhrkl jsem, když Tereza stála v předsíni našeho malého bytu na Žižkově, ruce sevřené v pěst a oči zarudlé od pláče. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a já měl pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

„Myslela jsem, že to zvládnu sama,“ zašeptala. „Ale pak jsem viděla, jak se na mě mamka dívá… a věděla jsem, že to už nejde.“

Byli jsme spolu sotva párkrát. Potkali jsme se na oslavě u Honzy, kde jsme oba byli spíš z donucení. Trochu jsme pili, smáli se, a pak… prostě to přišlo. Ani jeden z nás nečekal, že se z toho stane něco víc. Jenže o pár měsíců později mi Tereza zavolala a její hlas se třásl: „Jsem těhotná.“

Moje máma, paní Novotná, byla vždycky zásadová. „To dítě musí mít otce, Tomáši. Neuděláš ze mě ostudu!“ křičela, když jsem jí to řekl. Otec jen mlčky seděl u stolu, ruce složené na břiše, a díval se do prázdna. U Terezy doma to nebylo jiné. Její táta, pan Dvořák, byl bývalý voják a jeho slova byla jako rána pěstí: „Jestli si myslíš, že se z toho vykroutíš, tak se pleteš. Bude svatba, a basta.“

A tak jsme se vzali. V bílém sále radnice, mezi rodinnými příslušníky, kteří se tvářili, že je to ten nejšťastnější den jejich života. Tereza měla šaty po své sestře, já oblek půjčený od bratrance. Když jsme si říkali „ano“, oba jsme se dívali někam stranou.

První týdny byly zvláštní. Tereza byla většinu času zavřená v ložnici, já se snažil trávit co nejvíc času v práci. Pracoval jsem jako skladník v Holešovicích, ona byla na neschopence. Večer jsme se potkávali v kuchyni, kde jsme si vyměnili pár vět o tom, co je potřeba koupit, nebo kdy má Tereza další kontrolu u doktora.

Jednou v noci jsem ji slyšel plakat. Seděla na posteli, objímala si břicho a šeptala něco, čemu jsem nerozuměl. Přisedl jsem si k ní a poprvé za dlouhou dobu jsem ji pohladil po vlasech. „Neboj, nějak to zvládneme,“ řekl jsem, i když jsem tomu sám nevěřil.

Narodil se nám syn, Matěj. Když jsem ho poprvé držel v náručí, měl jsem pocit, že se mi rozbušilo srdce úplně jinak než kdy dřív. Tereza byla vyčerpaná, ale v očích měla zvláštní klid. Možná poprvé od svatby.

Jenže s Matějem přišly i další problémy. Peníze nestačily, Tereza byla často podrážděná a já měl pocit, že doma už nejsem vítaný. Moje máma neustále volala a radila, co máme dělat, Terezin otec nás kontroloval, jestli všechno zvládáme. Jednou jsem přišel domů a slyšel, jak Tereza do telefonu šeptá své kamarádce: „Nevím, jestli tohle zvládnu. Někdy mám chuť prostě odejít.“

Začali jsme se hádat. Kvůli maličkostem – neumytému nádobí, pozdnímu příchodu z práce, pláči Matěje. Jednou jsem v afektu zakřičel: „Nikdy jsi mě nechtěla! Proč jsme to vůbec dělali?“ Tereza se rozplakala a zabouchla se v koupelně. Seděl jsem v kuchyni a poprvé mě napadlo, že možná děláme chybu.

Jednoho dne přišla Tereza s návrhem: „Co kdybychom šli na terapii? Třeba by nám někdo pomohl.“ Nechtělo se mi, ale nakonec jsem souhlasil. Paní psycholožka, paní Hrdličková, byla trpělivá a laskavá. Pomalu jsme začali mluvit o tom, co nás trápí. O strachu z budoucnosti, o tom, že jsme nikdy nedostali šanci zjistit, jestli se můžeme milovat.

Byly dny, kdy jsem měl pocit, že se něco mění. Smáli jsme se spolu nad Matějovými prvními slovy, chodili na procházky do Riegrových sadů, občas jsme si večer pustili film. Ale pak přišly dny, kdy jsme se zase hádali a každý šel spát do jiné místnosti.

Jednou večer, když Matěj usnul, jsme seděli na balkoně a Tereza se mě zeptala: „Myslíš, že bychom byli šťastní, kdybychom se nikdy nevzali?“ Dlouho jsem mlčel. „Nevím. Ale možná bychom byli svobodnější.“

Čas plynul a my jsme se naučili žít vedle sebe. Ne jako milenci, ale jako dva lidé, kteří sdílí odpovědnost. Někdy jsem měl pocit, že jsme jen spolubydlící, jindy jsem v Tereze viděl ženu, která mi dala syna a s níž mě pojí víc, než jsem si kdy myslel.

Když se mě dnes někdo zeptá, jestli bych to udělal znovu, nevím, co odpovědět. Možná jsme oba obětí očekávání našich rodin, možná jsme jen dva lidé, kteří se snaží najít smysl v tom, co jim život nadělil.

Někdy si říkám: Je lepší žít v manželství bez lásky kvůli dítěti, nebo riskovat všechno a hledat štěstí jinde? Co byste udělali vy na mém místě?