Svatba bez ženicha: Když mi osud roztrhl srdce ve dví

„Ne, to nemůže být pravda! To se mi jen zdá…“ šeptala jsem si zoufale, zatímco jsem v bílé svatební róbě stála uprostřed prázdného sálu. Všude kolem mě pobíhali hosté, někdo plakal, někdo se snažil utěšovat moji maminku. Můj otec stál u okna a díval se ven, jako by čekal, že se Petr každou chvíli objeví. Ale já věděla, že nepřijde. Petr ležel v nemocnici a já měla právě teď říkat své „ano“.

Všechno začalo tak krásně. Ráno jsem se probudila s pocitem, že dnes je ten nejšťastnější den mého života. Moje nejlepší kamarádka Jana mi pomáhala s účesem a smála se: „Markéto, dneska budeš nejkrásnější nevěsta v Praze!“ Smály jsme se spolu a já si představovala, jak Petr bude stát u oltáře a bude na mě hrdě koukat. Všechno bylo připravené – květiny, dort, kapela i hostina v rodinném penzionu na kraji města.

Jenže pak zazvonil telefon. Volal Petrův svědek Tomáš. „Markéto, je mi to líto… Petr omdlel, odváží ho sanitka do Motola. Je to vážné.“ V tu chvíli se mi podlomila kolena a svět se rozpadl na tisíc střepů. Všichni kolem mě začali panikařit. Maminka mě objala a šeptala: „To bude dobré, holčičko.“ Ale já věděla, že nic už nebude jako dřív.

Hosté začali diskutovat, co dělat dál. „Měli bychom to zrušit,“ navrhovala teta Alena. „To nejde, Markéta by to nezvládla,“ odporoval strýc Pavel. Já jen mlčky seděla a dívala se na své ruce. Prstýnek jsem měla připravený v malé krabičce. Pořád jsem doufala, že Petr přijde.

Po hodině mi volal Tomáš z nemocnice: „Markéto, Petr je při vědomí, ale musí na operaci. Moc tě miluje a říká, že chce, abys byla šťastná.“ Rozplakala jsem se. Jak mám být šťastná bez něj? Jak mám pokračovat ve svatbě, když moje druhá polovina bojuje o život?

Všichni čekali, co udělám. Najednou jsem ucítila zvláštní klid. Vstala jsem a hlasitě řekla: „Dneska jsme se tu všichni sešli kvůli lásce. Petr tu není, ale já chci, aby věděl, že na něj myslím a že ho miluju. Prosím vás všechny, pojďme tuhle oslavu proměnit v oslavu života a naděje.“

Bylo ticho. Pak začali lidé tleskat a objímat mě. Kapela začala hrát pomalou písničku a já tančila s tatínkem. Bylo to zvláštní – místo radosti jsem cítila smutek i sílu zároveň. Hosté se postupně přidávali – tančili jsme, povídali si o Petrových vtipech a vzpomínali na společné zážitky.

Večer jsem si sedla stranou na lavičku před penzionem. Přisedla si ke mně babička: „Víš, Markétko, život je někdy krutý. Ale ty jsi dnes ukázala odvahu. Petr to ocení.“ Držela mě za ruku a já cítila její teplo i moudrost let.

Kolem půlnoci mi přišla zpráva od Tomáše: „Operace dopadla dobře. Petr tě moc miluje.“ Rozplakala jsem se štěstím i úlevou. V tu chvíli ke mně přiběhla Jana s dortem: „Markéto, pojď sfouknout svíčku za Petra!“ Všichni hosté zpívali a já si přála jediné – aby byl Petr zase zdravý.

Dny po svatbě byly těžké. Každý den jsem chodila za Petrem do nemocnice. Byl slabý, ale usmíval se: „Vidíš, nakonec jsme měli svatbu oba – každý po svém.“ Drželi jsme se za ruce a plánovali druhý pokus naší svatby.

Rodina byla rozdělená – někteří mi vyčítali, že jsem slavila bez ženicha, jiní mě obdivovali za odvahu. S maminkou jsme se pohádaly: „Měla jsi počkat! To nebylo správné!“ křičela na mě jednou večer v kuchyni. Já jí ale nemohla vysvětlit ten pocit prázdnoty i potřeby něco udělat pro všechny kolem sebe.

Petrův otec mi podal ruku: „Jsem rád, že jsi neztratila víru.“ A já věděla, že i když jsme přišli o jeden společný den, máme před sebou celý život.

Teď už je Petr doma a každý den si připomínáme, jak je zdraví křehké a láska silná. Občas si říkám – udělala bych to znovu? Měla jsem čekat? Nebo je důležitější ukázat sílu i ve chvílích největší bolesti?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší čekat na zázrak nebo přijmout realitu a najít v ní naději?