Strach o budoucnost mého syna: Dědictví po manželovi, rodinné intriky a boj o bezpečí

„Mami, proč se na mě teta Jana tak divně dívá?“ zeptal se mě Honzík, když jsme seděli v obýváku a já se snažila předstírat, že je všechno v pořádku. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem ho jen pohladila po vlasech. „Neboj se, zlato, všechno je v pořádku,“ zalhala jsem a doufala, že tomu aspoň na chvíli uvěří. Ale v sobě jsem cítila, jak se mi srdce svírá strachem a bezmocí.

Bylo to už půl roku, co mi Petr, můj manžel, zemřel. Jeho smrt byla náhlá, nečekaná, a zanechala po sobě nejen prázdnotu, ale i spoustu otázek a problémů. Petr byl úspěšný podnikatel, vlastnil menší stavební firmu a dům na okraji Prahy. Když jsem po pohřbu zjistila, že mi odkázal veškerý majetek, byla jsem v šoku. Ne proto, že bych to čekala, ale proto, že jsem věděla, jaká bude reakce jeho rodiny. A nemýlila jsem se.

První přišla jeho sestra Jana. „Myslím, že by bylo fér, kdybychom se o dům podělili,“ řekla mi hned při první návštěvě, kdy ještě nebyly ani všechny věnce na hrobě zvadlé. „Petr by to tak určitě chtěl.“ Její hlas byl ledový, pohled neústupný. „Jano, Petr to napsal jasně. Dům i firma patří mně a Honzíkovi. Ty máš svůj byt, proč bys chtěla ještě něco dalšího?“ snažila jsem se zachovat klid, ale v břiše mi to vřelo. „Protože jsme rodina! A rodina si má pomáhat. Nebo už na nás kašleš?“ vyjela na mě. V tu chvíli jsem pochopila, že tohle nebude jednoduché.

Od té doby se všechno změnilo. Jana začala chodit častěji, někdy i bez ohlášení. Přinášela Honzíkovi dárky, ale mně se vyhýbala pohledem. Začala rozesílat zprávy dalším příbuzným, že jsem si všechno přivlastnila, že jsem vypočítavá vdova. Moje máma mi volala a ptala se, proč se hádáme. „Mami, já nic neudělala, jen se snažím ochránit Honzíka,“ brečela jsem do telefonu. „Všichni si myslí, že jsem zlatokopka.“

Do toho všeho přišly i problémy s firmou. Petrův bývalý společník, pan Novotný, mi začal vyhrožovat, že pokud mu neprodám svůj podíl za směšnou cenu, udělá mi ze života peklo. „Nemáš na to, abys to vedla sama. Dej mi to a budeš mít klid,“ řekl mi jednou v kanceláři, když jsem tam přišla s Honzíkem, protože jsem ho neměla komu svěřit. „Neprodám. Petr by to tak nechtěl,“ odpověděla jsem, i když jsem se uvnitř třásla. „Tak uvidíme, jak dlouho ti to vydrží,“ zasyčel a odešel.

Začala jsem mít strach. Nejen o sebe, ale hlavně o Honzíka. V noci jsem nemohla spát, poslouchala jsem každý zvuk v domě, bála se, že někdo přijde a ublíží nám. Jednou jsem dokonce našla rozbité okno v garáži. Policie řekla, že to byla nejspíš náhoda, ale já věděla své. Honzík se začal bát tmy, pořád se mě ptal, jestli je všechno v pořádku. „Mami, co když se nám něco stane?“ šeptal mi večer do ucha. „Nic se nám nestane, slibuju,“ odpovídala jsem, i když jsem si tím nebyla jistá.

Moje vlastní rodina mi přestala věřit. Bratr mi napsal, že bych měla být rozumná a dům prodat, než se něco stane. „Jsi sama, nemáš na to. Dej to Janě, ona se o všechno postará,“ psal mi. Ale já věděla, že Jana chce dům jen pro peníze. Nikdy jí na Honzíkovi nezáleželo, nikdy mu ani nepřála k narozeninám, dokud Petr žil.

Jednoho dne jsem našla Honzíka plakat v jeho pokoji. „Mami, proč se všichni hádají? Proč už nejsme šťastní?“ To byla rána do srdce. Objala jsem ho a slíbila mu, že udělám všechno pro to, aby byl v bezpečí. Ale jak? Peníze z firmy pomalu docházely, zaměstnanci odcházeli, protože Novotný rozesílal pomluvy, že firma zkrachuje. Jana mi posílala výhružné dopisy, že mě zažaluje. Každý den jsem se bála otevřít poštu nebo zvednout telefon.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Musíte si stanovit hranice, paní Dvořáková. Musíte chránit sebe i syna. Nenechte se vydírat,“ říkala mi. Ale jak mám chránit sebe, když mě vlastní rodina nenávidí? Když se bojím vyjít ven, protože nevím, kdo mě sleduje?

Jednou večer, když jsem ukládala Honzíka, zazvonil zvonek. Podívala jsem se z okna a u branky stála Jana s dvěma kufry. „Jdu k vám bydlet. Mám na to právo,“ křičela přes plot. „Jano, prosím tě, odejdi. Honzík už spí, nech nás být!“ volala jsem zoufale. „Neodejdu! Tohle je i můj dům!“ Její křik probudil Honzíka, který se rozplakal. Zavolala jsem policii, ale ti mi řekli, že pokud nemá soudní příkaz, nemůžou nic dělat. Jana nakonec odešla, ale já věděla, že tohle je teprve začátek.

Začala jsem přemýšlet, jestli mám všechno prodat a odstěhovat se někam daleko. Ale kam? Všechno, co jsme s Petrem budovali, bylo tady. Tady jsme s Honzíkem šťastně žili, tady jsme měli vzpomínky. Mám to všechno zahodit kvůli chamtivosti a nenávisti?

Jednoho dne jsem se rozhodla. Najala jsem právníka, který mi pomohl sepsat žalobu na Janu kvůli obtěžování. Začala jsem hledat nové zaměstnance do firmy, i když jsem se bála, že to nezvládnu. Každý den jsem si opakovala, že to dělám pro Honzíka. Pro jeho bezpečí, pro jeho budoucnost. Ale někdy, když večer sedím sama v kuchyni a dívám se na fotku Petra, ptám se sama sebe: Stojí to všechno za to? Dokážu opravdu ochránit svého syna před nenávistí vlastní rodiny? Nebo jsem už dávno prohrála?

Co byste dělali na mém místě? Má smysl bojovat za to, co nám zůstalo, nebo je lepší začít znovu někde jinde?