Rozvod na dosah: Dala jsem mu ultimátum, když se k nám nastěhovala jeho dcera

„To si snad děláš legraci, Martine!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře a na prahu stála Adéla s obrovským kufrem. Byla to jeho dcera z prvního manželství, kterou jsem viděla naposledy před dvěma lety na Vánoce. Tehdy jsme se sotva pozdravily. Teď tu stála, oči zarudlé, tvář napjatá, a bez jediného slova prošla kolem mě do chodby. Martin se vynořil z obýváku, překvapený stejně jako já. „Ahoj, tati. Potřebuju tu zůstat. Máma mě vyhodila.“

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Věděla jsem, že Martin ji miluje, ale nikdy jsme spolu nenašly společnou řeč. Byla jsem pro ni jen ta nová žena, která jí vzala tátu. A teď měla být pod naší střechou? V našem domě, který jsme právě začali opravovat, kde jsem si konečně připadala doma?

Martin ji objal a já jen stála, neschopná slova. „Samozřejmě, že tu můžeš zůstat, Adélko,“ řekl a já cítila, jak se mi v hrudi usazuje ledový kámen. Věděla jsem, že tohle všechno změní. A měla jsem pravdu.

První dny byly napjaté. Adéla byla uzavřená, skoro nemluvila, jen se zavírala v pokoji a vycházela až na jídlo. Martin se snažil být oporou, ale já jsem byla neviditelná. Když jsem se snažila navázat rozhovor, odpovídala jednoslovně nebo vůbec. Večer jsem Martinovi řekla: „Musíme si promluvit. Tohle nejde. Nechci, aby se náš život obrátil vzhůru nohama.“

„Je to moje dcera, Lucie. Nemůžu ji nechat na ulici,“ odpověděl mi tiše. „Já vím, ale co my? Co naše plány? Chtěli jsme tenhle dům opravit, být tu spolu. Teď je všechno jinak.“

Martin jen pokrčil rameny. „Musíme jí dát čas.“

Čas ale nic nevyřešil. Adéla se začala chovat, jako by jí dům patřil. Přestala se ptát, jestli může pozvat kamarádku, brala si moje věci bez dovolení, a když jsem ji na to upozornila, odsekla: „To je snad i můj domov, ne?“

Jednoho večera jsem přišla do kuchyně a slyšela, jak Adéla Martinovi říká: „Ta tvoje Lucie mě nesnáší. Proč jsi s ní vůbec?“ Martin ji uklidňoval, ale já už to nevydržela. „Tohle je můj domov taky, Adélo. Snažím se s tebou vycházet, ale musíš respektovat pravidla.“

Adéla se na mě podívala s nenávistí v očích. „Nikdy mě nebudeš mít ráda. A já tebe taky ne.“

Ten večer jsem se rozplakala. Martin mě objal, ale já cítila, že se mezi nás vklínila neviditelná zeď. „Musíš si vybrat, Martine,“ řekla jsem mu o pár dní později, když už jsem to nemohla vydržet. „Buď budeme žít jako rodina, kde platí pravidla pro všechny, nebo tohle nemá smysl.“

Martin se na mě díval dlouho. „Nemůžu ji vyhodit, Lucie. Je to moje dcera.“

„A já jsem tvoje žena! Co já? Co naše manželství?“

Bylo ticho. Dlouhé, bolestné ticho. Věděla jsem, že prohrávám. Adéla se mezitím v domě zabydlela, začala si vodit kluky, v noci hlučela, a když jsem jí něco řekla, smála se mi do očí. Martin byl čím dál víc nešťastný, ale nedokázal nic změnit. Já jsem se cítila jako vetřelec ve vlastním domě.

Jednoho rána jsem sbalila pár věcí a odešla k sestře. Martin mi volal, prosil mě, ať se vrátím, že to nějak vyřeší. Ale já už nemohla. „Dala jsem ti ultimátum, Martine. A tys mě nechal odejít.“

Teď sedím u okna a přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Měla jsem být trpělivější? Nebo jsem měla bojovat víc? Jak byste se zachovali vy, kdybyste museli bojovat o vlastní domov a manželství s někým, kdo vás nikdy nepřijme?