První třída není pro tebe, řekl pilot – a pak jsem mu ukázal, kdo doopravdy jsem

„Pane, první třída není pro vás,“ ozvalo se za mnou, když jsem se snažil najít své místo v letadle směřujícím z Prahy do Bruselu. Otočil jsem se a spatřil pilota, vysokého muže s prošedivělými vlasy a výrazem, který nešlo přehlédnout. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi zastavilo srdce. Všichni kolem ztichli a upřeli na mě pohledy. „A proč by nebyla?“ zeptal jsem se klidně, i když uvnitř mě to vřelo. „Protože… prostě není. Tady je místo pro jiné lidi,“ odpověděl pilot a jeho pohled sklouzl k mé tmavé pleti.

Jmenuji se Tomáš Černý. Narodil jsem se v Brně, ale posledních deset let žiju v Praze. Můj otec byl Čech, máma pochází z Angoly. Vždycky jsem byl ten „jiný“, ať už ve škole, na ulici, nebo v práci. Ale nikdy jsem si nemyslel, že se mi něco podobného stane v letadle, když mám v ruce platnou letenku do první třídy, kterou jsem si poctivě vydělal. Pracoval jsem tvrdě, abych se dostal tam, kde jsem dnes – vedu vlastní firmu, která radí českým podnikům, jak expandovat do Afriky. Ale v tu chvíli, před očima cizích lidí, jsem byl zase jen „ten černý“.

„Mám platnou letenku, pane. Pokud je problém, zavolejte vedoucího palubního personálu,“ řekl jsem a snažil se, aby se mi netřásl hlas. Vedle mě stála starší paní, která se na mě podívala s lítostí. „To je ostuda, co si to dovoluje,“ šeptla mi. Pilot chvíli váhal, pak odešel. Cítil jsem, jak mi buší srdce. Všichni cestující v první třídě na mě zírali, někteří s údivem, jiní s nepochopením. Posadil jsem se na své místo a snažil se uklidnit. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství, kdy mě spolužáci posílali „zpátky do Afriky“, i když jsem nikdy v Angole nebyl.

Letadlo se konečně odlepilo od země. Snažil jsem se soustředit na práci, otevřel jsem notebook a začal pročítat prezentaci pro zítřejší jednání s belgickými investory. Ale myšlenky mi pořád utíkaly k tomu, co se stalo. Proč se tohle děje i dnes, v roce 2024, v zemi, kterou považuju za svůj domov?

Po přistání v Bruselu jsem vystoupil mezi prvními. Pilot stál u dveří a díval se na mě, jako by čekal, že něco řeknu. Místo toho jsem se jen usmál a prošel kolem něj s hlavou vztyčenou. Venku mě čekal kolega Petr, který přijel z Prahy stejným letem, ale seděl v ekonomické třídě. „Co se stalo? Vypadáš, jako bys právě přežil hurikán,“ zeptal se. „To bys nevěřil,“ odpověděl jsem a stručně mu popsal, co se stalo. Petr se rozčílil. „Tohle je neuvěřitelný! Musíš to řešit, Tomáši. Tohle si nesmí dovolit.“

Večer jsem volal mámě. „Mami, dneska se mi stalo něco, co mě fakt zasáhlo,“ začal jsem. „Zase tě někdo urazil?“ zeptala se tiše. „Jo, ale tentokrát to byl pilot. Před všemi mi řekl, že první třída není pro mě.“ Máma mlčela. Pak řekla: „Víš, Tomáši, vždycky jsem věděla, že to nebudeš mít lehké. Ale jsi silný. A hlavně – nikdy se nenech ponížit. Jsi Čech stejně jako kdokoliv jiný.“

Druhý den ráno jsem šel na jednání s investory. Všechno šlo podle plánu, prezentace měla úspěch. Po schůzce mě oslovil jeden z Belgičanů, pan De Smet. „Pane Černý, slyšel jsem, že jste měl včera na letišti nepříjemnost. Chci, abyste věděl, že v naší firmě je rozmanitost hodnotou, ne překážkou.“ Poděkoval jsem mu a cítil, jak se mi ulevilo. Někdy stačí málo, aby člověk znovu našel sílu.

Po návratu do Prahy jsem se rozhodl, že to nenechám být. Napsal jsem stížnost letecké společnosti a popsal celý incident. Odpověď přišla za pár dní – omluvili se a nabídli mi kompenzaci. Ale o to mi nešlo. Chtěl jsem, aby se něco změnilo. Sdílel jsem svůj příběh na sociálních sítích. Reakce byly různé – někteří mě podpořili, jiní psali, že si za to můžu sám, protože „sem nepatřím“. Ale většina komentářů byla pozitivní. Lidé sdíleli své vlastní zkušenosti s diskriminací, ať už kvůli barvě pleti, věku, nebo třeba kvůli tomu, odkud pocházejí.

Jednoho dne mi zavolala novinářka z Českého rozhlasu. „Pane Černý, váš příběh se dotkl spousty lidí. Můžeme o tom natočit reportáž?“ Souhlasil jsem. V rádiu jsem pak slyšel svůj hlas, jak popisuju, co se stalo. „Není to jen o mně,“ řekl jsem do mikrofonu. „Je to o tom, že každý z nás má právo být tam, kde chce být. Bez ohledu na to, jak vypadá.“

Moje žena Jana mě objala, když jsem přišel domů. „Jsem na tebe pyšná, Tomáši. Nejen kvůli tomu, co jsi dokázal v práci, ale hlavně proto, že se nebojíš ozvat.“ Naše dcera Anička, které je osm, se mě zeptala: „Tati, proč tě ten pán neměl rád?“ Chvíli jsem přemýšlel, jak jí to vysvětlit. „Někdy lidé soudí ostatní podle toho, jak vypadají. Ale to je chyba. Důležité je, co máš v srdci a v hlavě.“

Od té doby jsem začal víc mluvit o svých zkušenostech. Chodím na besedy do škol, kde dětem vyprávím, jaké to je být „jiný“ v Česku. Slyším příběhy dětí, které zažívají šikanu, protože mají jiné jméno, přízvuk, nebo třeba nosí brýle. Vždycky jim říkám: „Nebojte se být sami sebou. Nikdo nemá právo vás ponižovat.“

Někdy si ale večer, když všichni spí, sednu na balkon, dívám se na pražské střechy a přemýšlím. Změní se někdy tahle země? Budou moje děti vyrůstat v místě, kde barva pleti nebude důvodem k ponížení? Nebo je čeká stejný boj, jaký vedu já? Co myslíte vy – je možné, aby se Češi naučili přijímat odlišnost jako něco normálního, ne jako hrozbu?