Proč ti nestačí jeden byt, Tamaro?

„Proč ti nestačí jeden byt, Tamaro? Proč potřebuješ i ten náš?“ křičela jsem na sestru, zatímco máma seděla v koutě obýváku a třásla se. V očích měla slzy a já cítila, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem si myslela, že rodina je to nejdůležitější, ale teď jsem stála tváří v tvář vlastní sestře, která byla ochotná nás s mámou vyhodit jen proto, aby mohla rozšířit své nemovitostní impérium.

Tamara stála u okna, ruce založené na prsou, a v očích měla tvrdý pohled. „Eliško, to není jen o mně. Je to investice. Máš přece kam jít, můžeš si najít něco menšího. Máma by mohla do domova důchodců, stejně už to tu nezvládá.“ Její hlas byl ledový a já cítila, jak se mi svírá žaludek.

„Ty chceš mámu zavřít do domova? Po tom všem, co pro nás udělala?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Máma se rozplakala nahlas a Tamara jen protočila oči. „Nechci se hádat. Je to prostě praktické. Já mám čtyři byty, ale tenhle je na nejlepší adrese. Potřebuju ho na pronájem. Ty jsi vždycky byla ta slabší, Eliško. Vždycky ses nechala vést city místo rozumu.“

Vzpomněla jsem si na dětství v našem paneláku na Jižním Městě. Tamara byla vždycky ta ambiciózní – už na základce prodávala spolužákům žvýkačky z Německa a šetřila si na první mobil. Já jsem byla ta hodná holka, co pomáhala mámě s nákupem a starala se o nemocného tátu. Když táta umřel, Tamara už studovala ekonomii na VŠE a domů jezdila jen občas. Já zůstala s mámou a všechno jsme zvládaly spolu.

Teď stála přede mnou cizí žena s drahým účesem a kabelkou za deset tisíc. „Máš vůbec srdce?“ zašeptala jsem.

Tamara se uchechtla. „Srdce mě neuživí. Až budeš mít vlastní děti, pochopíš.“

Ale já děti nemám. Nikdy jsem si nenašla čas ani odvahu založit vlastní rodinu. Práce v knihovně mě sice nenaplňuje finančně, ale mám ji ráda. A hlavně – mám mámu. Je jí sedmdesát osm a poslední rok už skoro nechodí ven. Každý den jí vařím, pomáhám s hygienou, povídáme si o starých časech. Ten byt je všechno, co máme.

„Mami, co chceš ty?“ obrátila jsem se k ní zoufale.

Máma se na mě podívala skelnýma očima. „Holky, nehádejte se kvůli mně… Já už toho moc nepotřebuju.“

„Ale potřebuješ domov!“ vykřikla jsem.

Tamara si povzdechla a vytáhla z kabelky papíry. „Tady je návrh dohody. Když podepíšete převod bytu na mě, dostanete odškodné – sto tisíc korun. To je víc než dost na podnájem někde v Hostivaři.“

Zírala jsem na ni v šoku. „Sto tisíc? Víš vůbec, kolik stojí nájem v Praze? A co máma? Ta tu žila celý život!“

Tamara pokrčila rameny. „To není můj problém.“

V tu chvíli jsem měla chuť ji uhodit. Ale místo toho jsem vzala mámu za ruku a odvedla ji do ložnice. Sedly jsme si na postel a máma mě objala kolem ramen.

„Eliško, já už nemám sílu bojovat,“ šeptala.

„Já ale ano,“ řekla jsem rozhodně.

Další týdny byly peklo. Tamara nám posílala právníky, volala mámě i mně a vyhrožovala soudem. Máma začala hubnout a já nespala celé noci. V práci jsem byla jako tělo bez duše – kolegyně Jana mi nosila čaj a ptala se, co se děje.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a přemýšlela, jestli má cenu bojovat dál. V televizi běžela reportáž o seniorech bez domova a já si představila mámu na ulici. Rozbrečela jsem se tak silně, že mě musela slyšet i sousedka přes zeď.

Druhý den ráno jsem šla za právničkou paní Novotnou – starší paní z našeho domu, která kdysi pracovala na magistrátu. Vysvětlila mi, že Tamara nemá právo nás vystěhovat bez souhlasu mámy, protože byt je napsaný na ni.

Když jsem to Tamarě oznámila, zuřila: „Takže mě podrazíš? Jsi stejná jako táta! Vždycky jsi byla jeho oblíbenkyně!“

„Tohle není o tátovi! Tohle je o tom, že chceš vyhodit vlastní mámu!“ křičela jsem do telefonu.

Následující týdny byly plné napětí – Tamara přestala volat, ale posílala nám dopisy od právníků. Máma byla čím dál slabší a já měla pocit, že ji ta situace zabije.

Jednou večer přišla Jana z knihovny s bábovkou: „Eliško, nechceš přespat u mě? Aspoň na chvíli vypnout?“

Zůstala jsem doma – nemohla jsem mámu nechat samotnou. Ale její nabídka mě zahřála u srdce.

Nakonec Tamara pochopila, že nás jen tak nevystrnadí. Přestala volat i psát. Ale vztah mezi námi byl navždy zlomený.

Sedím teď u okna našeho bytu s mámou vedle sebe a přemýšlím: Stojí za to bojovat za rodinu i tehdy, když vás vlastní krev zradí kvůli penězům? Nebo je lepší nechat minulost být a chránit aspoň to málo lásky, co zbylo? Co byste udělali vy?