Pokud se moje dcera vrátí ke svému muži, může na mě zapomenout

„Pokud se k němu vrátíš, můžeš na mě zapomenout!“ křičím a hlas se mi třese. V kuchyni to voní po čerstvě upečeném chlebu, ale vzduch je těžký, dusivý. Moje dcera Lenka stojí naproti mně, ruce sevřené v pěst, oči zarudlé od pláče. Její manželství je už roky peklem, ale ona se pořád vrací. A já už nemůžu dál.

„Mami, prosím tě… On se změnil. Slibuje, že už to nikdy neudělá,“ šeptá Lenka a sklání hlavu. Její hlas je slabý, skoro jako by se bála sama sebe.

„Kolikrát už ti to slíbil? Kolikrát jsi mi volala v noci, že máš strach? Kolikrát jsem tě objímala, když jsi měla modřiny na rukou?“ ptám se a cítím, jak mi srdce buší až v krku. Vím, že ji tímhle možná ztrácím, ale už nemůžu být jen tichým svědkem jejího utrpení.

Lenka se rozpláče naplno. „Já ho pořád miluju…“ vzlyká. „A co když bez něj nedokážu žít?“

„A co když s ním nepřežiješ?“ vyhrknu a slzy mi stékají po tvářích. Vzpomínám na všechny ty večery, kdy jsem seděla u telefonu a čekala, jestli zavolá. Na to, jak jsem ji jednou našla sedět na schodech před domem, v zimě, jen v županu. Byla celá promrzlá a třásla se – ne jen zimou, ale hlavně strachem.

Lenka byla vždycky citlivé dítě. Když jí bylo osm, rozplakala se kvůli pohádce o Popelce. Když jí bylo patnáct, přišla domů s roztrženou sukní a řekla mi, že ji ve škole šikanovali. Vždycky jsem ji chránila. Ale teď… teď už nevím, jak dál.

Její manžel Petr byl zpočátku milý. Pracoval jako elektrikář v místní firmě, měl rád pivo a fotbal. Ale pak přišla první facka – prý omylem. Pak druhá. Pak už to nebylo omylem. A Lenka pořád věřila, že to bude lepší.

„Mami, já vím, že máš strach. Ale já… já bez něj neumím být,“ šeptá Lenka a dívá se na mě s očima plnýma bolesti.

„A co tvoje dcera? Co malá Anička? Chceš, aby vyrůstala v tomhle?“ ptám se zoufale. Anička je moje vnučka – má teprve čtyři roky a už ví, že když táta křičí, má se schovat pod stůl.

Lenka mlčí. Vím, že jsem ji zranila. Ale musím být tvrdá – kvůli ní i kvůli sobě.

Vzpomínám si na vlastní dětství v malém bytě na Žižkově. Můj otec pil a matka mlčela. Přísahala jsem si tehdy, že nikdy nedovolím, aby moje dítě zažilo něco podobného. A teď tu stojím a mám pocit, že jsem selhala.

„Lenko,“ říkám tišeji, „já tě miluju víc než cokoliv na světě. Ale nemůžu tě dál chránit před tebou samotnou. Pokud se k němu vrátíš… nemůžeš už počítat s tím, že tu pro tebe budu.“

Lenka se zvedne od stolu a beze slova odejde do svého pokoje. Slyším tlumený pláč za zavřenými dveřmi. Sedím v kuchyni a dívám se na fotku z její svatby – jak byla šťastná, jak jsme byly šťastné obě.

Večer přijde můj manžel Karel z práce. „Jak to šlo?“ ptá se opatrně.

„Řekla jsem jí to,“ odpovídám unaveně.

Karel si sedne naproti mně a vezme mě za ruku. „Udělala jsi správně,“ říká tiše. „Nemůžeš ji zachraňovat pořád.“

Ale já nevím, jestli mám pravdu. V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jestli jsem nebyla příliš tvrdá. Jestli jsem ji tímhle rozhodnutím neztratila navždy.

Ráno najdu Lenku sedět u stolu s kufrem u nohou. „Odcházím,“ řekne tiše.

„Kam půjdeš?“ ptám se.

„Nevím,“ pokrčí rameny. „Ale nemůžu tu zůstat.“

Objímám ji naposledy a cítím její slzy na svém rameni. Pak odejde – a já zůstanu sama s Aničkou v náručí.

Dny plynou pomalu. Anička se ptá na maminku a já nevím, co jí mám říct. Každý večer sedím u okna a čekám, jestli se Lenka vrátí.

Jednoho dne mi zavolá sousedka z vedlejší vesnice: „Marie, tvoje Lenka je u nás v azylovém domě.“

Rozběhnu se tam hned druhý den. Lenka sedí na lavičce před domem, vypadá unaveně a zlomeně.

„Mami… promiň,“ šeptá.

Sednu si vedle ní a obejmu ji. „Jsem ráda, že jsi tady,“ řeknu tiše.

Nevím, co bude dál. Nevím, jestli to zvládne sama – nebo jestli ji Petr zase najde a přesvědčí k návratu.

Ale jedno vím jistě: někdy musíme být tvrdí i k těm, které milujeme nejvíc na světě.

Udělala jsem správně? Nebo jsem měla bojovat za svou dceru jinak? Co byste udělali vy na mém místě?