Pod jednou střechou: Příběh hanby, boje a vítězství jedné české matky
„Zase jsi přišla pozdě, Zuzano. To už je potřetí tento měsíc,“ ozvalo se za mnou, když jsem vcházela do malé kanceláře obecního úřadu. Paní Novotná, moje šéfová, mě probodla pohledem. V ruce jsem svírala igelitku s rohlíky a mlékem – snídani pro dceru, kterou jsem musela koupit cestou do práce. „Omlouvám se, Klárka měla ráno horečku a…“ začala jsem vysvětlovat, ale ona mě přerušila: „To mě nezajímá. Tady nejsi doma. Jestli to takhle půjde dál, budu tě muset nahradit.“
V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Ale slzy jsem si nemohla dovolit – ne před ní, ne před nikým. Všichni v naší vesnici věděli, že jsem zůstala sama s malou dcerou. Manžel odešel za jinou, když byla Klárka ještě miminko. Od té doby jsem byla pro většinu lidí jen ta chudinka Zuzana, co nezvládla udržet chlapa. V hospodě o mně šeptali, sousedky mě litovaly nebo odsuzovaly. Nikdo se neptal, jaké to je – být sama na všechno.
Po práci jsem spěchala domů. Naše chalupa byla stará a vlhká, ale byla naše. Klárka ležela na gauči pod dekou a dívala se na pohádky. „Mami, bolí mě bříško,“ postěžovala si tiše. Sedla jsem si k ní a pohladila ji po vlasech. „Neboj, zlatíčko, uvařím ti čaj a bude líp.“ V kuchyni jsem otevřela lednici – kromě másla a pár vajec tam skoro nic nebylo. V peněžence mi zbylo posledních sto korun do výplaty.
Večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Přemýšlela jsem, kde ještě ušetřit, jak zaplatit školní obědy a jestli mám poprosit mámu o pomoc. Ale věděla jsem, že doma bych pochopení nenašla. Máma mi nikdy neodpustila, že jsem si vzala Petra – prý byl vždycky flákač a já měla poslechnout její rady. Když odešel, řekla mi jen: „Já ti to říkala.“ Od té doby jsme spolu mluvily jen zřídka.
Jednou večer přišla sousedka paní Hrdličková. „Zuzanko, slyšela jsem, že hledají uklízečku do školy ve městě. Není to moc peněz, ale aspoň něco navíc.“ Poděkovala jsem jí a druhý den ráno jela autobusem do města. Ředitel školy byl milý, ale když zjistil, že mám malou dceru a žádné hlídání, zaváhal: „Budeš zvládat směny? Máme tu i odpolední.“ Přesvědčila jsem ho, že ano – i když jsem sama nevěděla jak.
Začala jsem vstávat ve čtyři ráno, abych stihla první autobus a uklidila školu ještě před vyučováním. Klárku mi občas pohlídala sousedka nebo ji vzala k sobě máma – když měla lepší náladu. Byla jsem unavená k smrti, ale aspoň jsme měly na jídlo a občas i na novou knížku pro Klárku.
Jednoho dne přišel dopis od exmanžela – chtěl se s Klárkou vídat. Srdce se mi sevřelo strachem i vztekem. Roky o ni nejevil zájem a teď najednou… Zavolala jsem mámě: „Mami, co mám dělat? Petr chce vidět Klárku.“ Chvíli bylo ticho a pak řekla: „Je to její otec. Ale ty víš nejlíp, co je pro ni dobré.“
S Petrem jsme se setkali v cukrárně ve městě. Klárka byla nervózní a já taky. Petr přinesl plyšového medvěda a snažil se být milý. Po chvíli mi řekl: „Zuzano, vím, že jsem to zkazil. Chci být aspoň trochu součástí jejího života.“ Nevěděla jsem, jestli mu můžu věřit.
Doma jsme s Klárkou seděly u stolu a povídaly si: „Mami, proč táta odešel?“ zeptala se najednou. Polkla jsem slzy: „Někdy dospělí dělají chyby, které nejdou vzít zpátky. Ale vždycky tě budeme mít rádi.“
Začaly jsme s Petrem pomalu budovat nový vztah – ne jako rodina, ale jako rodiče Klárky. Bylo to těžké. Lidé ve vesnici měli pořád co říct: „Zase si ho pustila k tělu?“ šeptaly sousedky na návsi. Naučila jsem se jejich řeči nevnímat.
Jednou večer přišla máma nečekaně na návštěvu. Přinesla koláč a sedla si ke mně do kuchyně: „Víš, Zuzanko… možná jsem ti to nikdy neřekla správně. Ale obdivuju tě, jak to zvládáš.“ Poprvé po letech jsme si povídaly jako matka s dcerou.
Dnes už vím, že i když je člověk na dně a zdá se mu všechno ztracené, nikdy nesmí přestat věřit v sebe sama. Každý den je boj – s předsudky lidí, s vlastní únavou i strachem z budoucnosti. Ale stojí to za to.
Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Kolik žen kolem nás žije podobný příběh? Proč je tak těžké požádat o pomoc nebo si říct o pochopení? Co byste udělali vy na mém místě?