Peněženka mého muže, můj vězení: Boj o svobodu v zamrzlém manželství

„Ivano, kde jsi byla tak dlouho? Večeře je studená!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřela dveře od bytu. V ruce jsem svírala igelitku s levnými potravinami, které jsem pečlivě vybírala podle slev v letáku. Petr seděl u stolu, zamračený, s mobilem v ruce. „Zase jsi utratila víc, než bylo potřeba?“ Jeho hlas byl ledový jako únorové ráno v Praze.

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi žaludek stáhl. Už dvanáct let žiju v manželství, kde každá koruna má svůj seznam a každé rozhodnutí musí projít Petrovým schválením. Peněženka je jeho – a já? Já mám jen kapsu plnou účtenek a hlavu plnou výčitek.

Pamatuju si, jak jsme se poznali na vysoké škole v Olomouci. Petr byl charismatický, vtipný, měl velké plány. Já byla naivní holka z malého města, co věřila na pohádky. První roky byly krásné – výlety na Sněžku, večery u vína, smích. Pak přišla hypotéka na byt v paneláku na Jižním Městě, první dítě, druhé dítě… A s každým dalším měsícem se Petr měnil. Začal počítat peníze, kontrolovat účty, vyčítat mi každou útratu. „Musíme šetřit,“ říkal. „Dělám to pro nás.“

Ale já jsem se začala ztrácet. Přestala jsem chodit na kafe s kamarádkami – „zbytečné vyhazování peněz“. Přestala jsem si kupovat knihy – „stejně je nečteš“. Přestala jsem snít. Každý den stejný scénář: ráno děti do školky, rychle do práce na poloviční úvazek v knihovně (víc Petr nedovolil – „kdo by se staral o domácnost?“), odpoledne nákup podle seznamu, večer vaření a ticho mezi námi.

Jednou jsem si dovolila koupit si nový svetr. Stál dvě stovky ve výprodeji. Když to Petr zjistil, tři dny se mnou nemluvil. „Nejsme milionáři,“ řekl nakonec. „Mysli na děti.“

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem schovávala všechno, co jsem nemohla říct nahlas: strachy, sny, vzpomínky na to, jaké to bylo být sama sebou. Psala jsem si o tom, jak mě bolí, když vidím jiné ženy smát se v kavárně nebo jít do kina bez výčitek. Psala jsem si o tom, jak mě dusí pocit viny pokaždé, když utratím pár korun navíc.

Jednoho večera jsem našla odvahu a řekla Petrovi: „Chtěla bych pracovat na plný úvazek.“ Podíval se na mě jako na cizího člověka. „A kdo bude doma s dětmi? Kdo bude vařit? Myslíš jen na sebe.“

Začali jsme se hádat častěji. Děti to cítily – starší dcera Anička začala koktat, mladší syn Matěj se budil s nočními můrami. Všechno se točilo kolem peněz a kontroly. Jednou jsem zaslechla Aničku šeptat bratrovi: „Maminka je pořád smutná.“

Moje máma mi jednou po telefonu řekla: „Ivanko, musíš být silná kvůli dětem.“ Ale já už nevěděla, kde tu sílu vzít.

Jednoho dne mi kolegyně z knihovny nabídla kávu po práci. Váhala jsem – co když to Petr zjistí? Ale šla jsem. Seděly jsme v malé kavárně u náměstí Míru a já poprvé po letech mluvila otevřeně o tom, co doma prožívám. „Tohle není normální,“ řekla mi Jana tiše. „Máš právo žít svůj život.“

Cestou domů jsem brečela. Nevěděla jsem, jestli mám víc strach nebo naději.

Začala jsem si tajně odkládat drobné z nákupů do staré krabičky od čaje. Každá dvacetikoruna byla malým vítězstvím nad Petrovou kontrolou. Plánovala jsem útěk? Nevěděla jsem. Jen jsem chtěla mít možnost volby.

Jednou večer Petr našel můj deník. Četl ho nahlas v obýváku před dětmi: „Jsem vězeň ve vlastním domě…“ Jeho hlas byl posměšný a tvrdý. Děti plakaly. Já stála u dveří a cítila se nahá a ponížená.

„Proč mi to děláš?“ křičel Petr. „Já tě živím! Všechno máš díky mně!“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Nechci už takhle žít,“ řekla jsem tiše.

Následující týdny byly peklo. Petr mi schovával peníze, kontroloval telefon, zakazoval mi chodit ven bez jeho vědomí. Ale já už byla rozhodnutá – musím najít cestu ven.

Jednoho rána jsem sbalila dětem pár věcí do batůžků a odešla k mámě do Pardubic. Bylo to těžké – děti plakaly, Petr vyhrožoval soudem i policií.

Ale poprvé po letech jsem se nadechla bez strachu.

Teď sedím u okna v mámině bytě a dívám se na děti, jak si hrají na hřišti pod panelákem. Nevím, co bude dál – čeká mě rozvod, boj o děti i o vlastní důstojnost.

Ale aspoň už nejsem vězeňem v cizí peněžence.

Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? A kolik z nás najde odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?