Peněženka mého muže a moje zlatá klec: Boj o svobodu v zamrzlém manželství

„Kolik jsi dneska utratila?“ Petrův hlas mě zastihl ve chvíli, kdy jsem skládala nákup na kuchyňskou linku. Jeho pohled sklouzl k účtence, kterou jsem si ještě ani nestihla schovat do kapsy. „Jen základní věci, chleba, mléko, ovoce pro děti…“ začala jsem vysvětlovat, ale on už mával rukou. „Zase jsi překročila rozpočet. Kolikrát ti mám říkat, že musíme šetřit?“

Ztuhla jsem. V hlavě mi zabzučelo. Vždycky to začíná stejně – nejdřív výčitka, pak ticho, které se rozprostře po celém bytě jako těžká deka. Dvanáct let žiju v manželství, kde peníze určují vše. Petr má pod kontrolou každý výdaj, každou korunu. Já mám přidělené kapesné na domácnost, na sebe skoro nic. Když chci něco pro sebe – nový svetr, knihu, kávu s kamarádkou – musím prosit. A většinou slyším: „Tohle teď nepotřebuješ.“

Když jsme se brali, byla jsem plná naděje. Petr byl pozorný, laskavý, uměl mě rozesmát. Měla jsem pocit, že společně zvládneme všechno. Po svatbě jsem odešla z práce – tehdy to dávalo smysl, narodila se nám dvojčata, Anežka a Matěj. Jenže roky plynuly a já zůstala doma. Petr mi říkal, že je lepší, když se starám o děti a domácnost. „Práce tě jenom vyčerpá a stejně bychom museli platit chůvu,“ tvrdil.

Ze začátku mi to nevadilo. Byla jsem pyšná na to, jak zvládám domácnost i děti. Ale postupně jsem začala cítit prázdnotu. Kamarádky se vracely do práce, vyprávěly o nových zážitcích, já jim záviděla jejich svobodu. Když jsem Petrovi navrhla, že bych mohla pracovat aspoň na poloviční úvazek v knihovně, smál se: „Za ty peníze to nestojí.“

Jednou večer jsem seděla u stolu s Anežkou, která si dělala úkoly. „Mami, proč jsi pořád doma? Nechceš být taky doktorka jako teta Jana?“ zeptala se bezelstně. Zaskočilo mě to. Co jí mám říct? Že nemůžu? Že nesmím?

Petr přišel domů později než obvykle. Byl podrážděný, hádal se kvůli maličkostem. „Proč je tu nepořádek? Proč nejsou děti v posteli?“ Vždycky jsem se snažila být dokonalá – uklizený byt, teplá večeře, usměvavá manželka. Ale nikdy to nestačilo.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Seděla jsem v kuchyni a dívala se na svůj odraz v okně. Kdo je ta žena? Kde je ta energická studentka češtiny, která snila o psaní knih? Kde jsou moje sny?

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co cítím. O strachu z budoucnosti, o tom, jak mě dusí bezmoc a závislost na Petrovi. O tom, jak moc bych chtěla být zase sama sebou.

Jednoho dne jsem potkala starou kamarádku Hanu na hřišti. Povídaly jsme si o dětech a ona se mě zeptala: „A co ty? Co tě baví?“ Zrudla jsem. Nevěděla jsem, co odpovědět. Hana mi nabídla brigádu v knihkupectví – jen pár hodin týdně. Doma jsem to Petrovi opatrně navrhla.

„To snad nemyslíš vážně,“ rozčílil se. „Kdo bude vařit? Kdo bude vyzvedávat děti? Já tě živím! To ti nestačí?“ Jeho slova mě bodla jako nůž.

Ten večer jsme se pohádali jako nikdy předtím. „Nejsi moje služka!“ křičela jsem poprvé za dvanáct let. „Chci mít taky něco svého! Chci být víc než jen tvoje manželka!“ Petr odešel z bytu a práskl dveřmi.

Děti plakaly a já je objímala v náručí. Cítila jsem se provinile i svobodně zároveň.

Další dny byly napjaté. Petr se mnou skoro nemluvil. Dělal naschvály – zapomínal mi dát peníze na nákup, kritizoval každý můj krok. Ale já už nemohla couvnout.

Začala jsem chodit do knihkupectví na brigádu. První výplata byla směšná – ale byla moje! Poprvé po letech jsem si koupila kávu bez pocitu viny.

Jednou večer přišla Anežka za mnou do kuchyně: „Mami, jsi dneska nějaká jiná… usmíváš se.“ Pohladila mě po ruce a já měla slzy na krajíčku.

Petr nakonec pochopil, že už nejsem ta poslušná žena jako dřív. Přestal mi dávat kapesné – chtěl mě potrestat za neposlušnost. Ale já už měla svůj malý příjem a hlavně – pocit vlastní hodnoty.

Není to lehké. Každý den bojuju s pochybnostmi i strachem z budoucnosti. Ale poprvé po letech cítím naději.

Někdy si říkám: Stojí mi to všechno za to? Mám právo chtít víc od života? Nebo bych měla být vděčná za to málo, co mám? Co byste udělali vy na mém místě?