Otec tří dětí: Nikdy bych nevěřil, že stáří strávím v domově důchodců

„Tati, promiň, ale dneska to zase nestihnu. Máme s Markétou rodičák a pak musím do práce…“ Slyším hlas svého nejstaršího syna Petra v telefonu, zatímco sedím na tvrdé židli v jídelně domova důchodců v Plzni. Dívám se z okna na šedivou oblohu a v duchu si opakuji jeho slova. Už potřetí tento měsíc. Vždycky má nějaký důvod. A já? Já tu sedím a čekám. Čekám na své děti, na vnoučata, na jakýkoli kousek minulosti, který by mi připomněl, že jsem kdysi žil jinak.

Nikdy bych nevěřil, že skončím tady. Byl jsem přece ten, kdo všechno zvládal. Pracoval jsem jako mistr ve Škodovce, měl jsem krásný dům v Dobřanech, zahradu, auto – tehdy to bylo něco! Moje žena Jana byla učitelka, vždycky usměvavá a trpělivá. Měli jsme tři děti: Petra, Kláru a nejmladšího Tomáše. Všechno bylo tak jasné a jednoduché. Nedělní obědy, výlety na Šumavu, společné Vánoce…

Ale čas je neúprosný. Jana odešla před pěti lety. Rakovina ji vzala rychleji, než jsme čekali. Najednou jsem zůstal sám v domě plném vzpomínek a prázdných místností. Děti už dávno měly své životy. Petr podniká v Praze, Klára je lékařka v Brně a Tomáš… Tomáš je věčný student, pořád hledá sám sebe někde po světě.

Po Janině smrti jsem se snažil být silný. Ale stáří je zrádné. Jednoho dne jsem upadl na schodech a zlomil si nohu. Najednou jsem potřeboval pomoc. Petr přijel, prohlédl si dům a řekl: „Tati, to už tady sám nezvládneš.“ Klára souhlasila: „V domově budeš mít péči a společnost.“ Tomáš jen pokrčil rameny přes Skype: „Tati, hlavně buď v bezpečí.“

A tak jsem skončil tady. V pokoji s panem Novotným, který pořád mluví o svých holubech a nikdy neposlouchá odpovědi. Každý den stejný režim – snídaně v sedm, oběd v jedenáct, večeře v pět. Mezi tím televize nebo procházka po zahradě pod dohledem sestřiček.

Občas přijde návštěva. Klára byla naposledy před měsícem. Přinesla mi knížku a domácí koláč. Povídali jsme si o jejích pacientech, o dětech… Ale když jsem se jí zeptal, jestli by někdy mohla přijet častěji, jen se smutně usmála: „Tati, víš přece, jak je to složité.“

Petr mi volá nejčastěji. Ale vždycky spěchá. „Tati, firma teď jede naplno…“ nebo „Musím zařídit hypotéku…“ Chápu to? Možná ano. Ale bolí to.

Nejvíc mě mrzí Tomáš. Když byl malý, byl ke mně nejblíž. Společně jsme stavěli modely letadel a chodili na hokej. Teď je někde v Portugalsku nebo kde a píše mi jednou za dva měsíce email: „Tati, mám se fajn. Snad se brzy uvidíme.“

Někdy se ptám sám sebe: Kde jsme udělali chybu? Byli jsme přísní? Nebo moc shovívaví? Vždyť jsme jim dali všechno – vzdělání, lásku, podporu… Proč teď nemají čas? Je to dnešní dobou? Nebo je chyba ve mně?

V jídelně sedí paní Hrdličková a vypráví o svých vnoučatech. Prý ji navštěvují každý týden. Závidím jí. Snažím se být veselý, ale někdy mě přepadne smutek tak silný, že mám chuť jen ležet a nic necítit.

Jednou večer přišla sestřička Jana – mladá holka s copem – a sedla si ke mně: „Pane Vávro, proč jste dnes tak smutný?“ Povzdechl jsem si: „Víš, Janičko, člověk celý život pracuje pro rodinu… A pak zjistí, že zůstal sám.“ Podívala se na mě a řekla: „Možná byste měl dětem říct, co cítíte.“

Ale jak? Nechci být na obtíž. Nechci jim kazit jejich životy svými stesky.

Jednoho dne přišel dopis od Tomáše – opravdový dopis! Psal mi o svých cestách po Evropě, o tom, jak hledá smysl života. Na konci stálo: „Tati, promiň mi všechno to mlčení. Někdy mám pocit, že ti nemůžu být dost dobrý syn…“ Rozplakal jsem se nad tím dopisem jako malý kluk.

Možná jsme každý uvězněný ve svých představách o tom druhém. Já čekám jejich návštěvy jako důkaz lásky; oni možná věří, že mi dávají svobodu a klid.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla města v dálce. Přemýšlím: Je samota osudem každého starého člověka? Nebo jsme si ji sami vybrali tím, jak jsme žili? Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu ještě doufat?