Odpustit, nebo ne? Příběh ženy, kterou opustil manžel těsně před porodem

„Jano, já už to prostě nezvládám…“ Jeho hlas zněl zlomeně, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Seděla jsem na pohovce v našem malém bytě v Nuslích, břicho obrovské, devátý měsíc těhotenství, a Petr stál u dveří s kufrem v ruce. „Co to říkáš? Teď? Když už může Matěj přijít na svět každým dnem?“ ptala jsem se nevěřícně, hlas mi přeskakoval. Petr se díval do země. „Promiň. Já… já prostě nemůžu. Potřebuju pauzu. Dusím se tady.“ A pak odešel. Bez dalšího slova. Jen tiché klapnutí dveří a já zůstala sama s bolestí, která byla horší než všechny kontrakce světa.

První noc jsem nespala. Jen jsem ležela a poslouchala tikot hodin. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle – první rande na Petříně, svatba na radnici v Karlíně, společné snění o rodině. A teď? Teď jsem byla sama. Ráno jsem zavolala mámě. „Mami, Petr odešel.“ V telefonu bylo dlouho ticho. „Janičko… přijedu za tebou.“

Porod byl rychlý a bolestivý. Matěj přišel na svět za deštivého dubnového rána. Máma držela mou ruku a já brečela – štěstím i smutkem zároveň. Když mi ho položili na hruď, slíbila jsem mu, že ho nikdy neopustím. Že budu silná za nás oba.

První měsíce byly peklo. Kojení bolelo, Matěj pořád plakal, peníze docházely. Petr nevolal, nepsal. Z práce v knihovně jsem byla na mateřské a alimenty chodily jen občas. Máma mi pomáhala, jak mohla, ale sama měla nemocného tátu na Moravě. Byly dny, kdy jsem neměla sílu vstát z postele. Ale pak jsem se podívala na Matěje a věděla jsem, že musím.

Když mu byly dva roky, začal chodit do školky. Já se vrátila do práce – poloviční úvazek v knihovně na Vinohradech. Byla jsem unavená, ale pyšná. Zvládla jsem to sama! Naučila jsem se opravovat kapající kohoutek i měnit žárovky. Večer jsem si někdy nalila sklenku vína a psala si do deníku: „Jsi silná. Zvládneš to.“ Přesto mě každé ráno bodla u srdce prázdná strana postele.

A pak – po třech letech – přišel ten den. Bylo to v sobotu dopoledne, když jsme s Matějem stavěli z lega hasičskou stanici. Někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře a tam stál Petr. Starší, pohublejší, oči plné slz.

„Jano… můžu s tebou mluvit?“

Matěj se schoval za mě a Petr na něj zíral s němým úžasem. „To je… on?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem tvrdě.

Petr si sedl ke stolu a začal mluvit: „Vím, že jsem ti ublížil víc než kdokoli jiný mohl. Byl jsem zbabělec. Utekl jsem před odpovědností, před tebou i před sebou samým. Tři roky jsem žil jako stín. Každý den jsem myslel na tebe a Matěje. Prosím… dej mi šanci to napravit.“

Chtěla jsem na něj křičet, vyhodit ho ven, ale místo toho jsem jen mlčela a dívala se na něj. V hlavě mi vířily vzpomínky – jeho smích, jeho ruce na mém břiše, když cítil první pohyby miminka… i jeho prázdné místo u stolu.

„Proč jsi odešel?“ zeptala jsem se nakonec.

Petr sklopil hlavu: „Bál jsem se. Měl jsem pocit, že nezvládnu být otcem. Že tě zklamu… Tak jsem radši utekl.“

„A co teď? Co čekáš?“

„Chci být součástí vašeho života. Chci poznat svého syna… a třeba časem i znovu získat tvoji důvěru.“

Matěj se na něj díval zvědavě, ale držel se mě za ruku tak pevně, až mě to zabolelo.

Celý víkend jsem přemýšlela. Máma mi řekla: „Odpuštění není pro něj, Janičko. Je pro tebe.“ Kamarádka Lenka byla nekompromisní: „Takovýmu bych už nikdy nevěřila!“ Ale já věděla, že rozhodnutí je jen na mně.

Další týdny Petr chodil pravidelně – nejdřív jen na hodinu do parku s Matějem, pak jsme spolu šli všichni tři do zoo. Viděla jsem jeho snahu i nejistotu. Matěj byl opatrný, ale postupně si ho začal pouštět k tělu.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Matěj usnul v pokoji vedle.

„Jano… myslíš, že mi někdy odpustíš?“ zeptal se Petr tiše.

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době necítila jen vztek a bolest, ale i smutek nad tím vším promarněným časem.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Možná jednou… Ale nikdy nezapomenu.“

Dnes je to půl roku od chvíle, kdy se Petr vrátil do našeho života. Není to jednoduché – pořád mám v sobě spoustu bolesti i strachu z další zrady. Ale vidím Matěje, jak se směje s tátou na hřišti, a cítím naději.

Možná je odpuštění cesta k uzdravení – nejen pro něj, ale hlavně pro mě a pro našeho syna.

A tak se ptám sama sebe – co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vás opustil v nejtěžší chvíli? Nebo je některé rány lepší nikdy neotvírat?