Odcizení: Jak se můj bratr Jakub stal cizincem kvůli své ženě a tchyni

„Proč mi tohle děláš, Jakube? Proč už nejsi ten bratr, kterého jsem znala?“ slyším svůj vlastní hlas, rozechvělý a plný bolesti, zatímco stojím v předsíni jeho bytu na Jižním Městě. On se na mě ani nepodívá. Místo toho si nervózně hraje s klíči a šeptá: „Petro, prosím tě, neřeš to tady. Lucie je doma.“

Lucie. Ta žena, která mi vzala bratra. A její matka, paní Novotná, která má prsty úplně ve všem. Když jsme byli malí, Jakub byl můj nejlepší kamarád. Smáli jsme se spolu u babičky na chalupě v Krkonoších, hráli si na indiány v lese za domem v Říčanech. Vždycky byl ten klidný, rozvážný – já ta divoká. Ale teď? Jako by se jeho duše někam vytratila.

Všechno to začalo nenápadně. Jakub si našel Lucii na vysoké škole v Hradci Králové. Byla krásná, chytrá, ale už tehdy jsem cítila něco zvláštního v jejím pohledu – něco chladného. Po svatbě se začali vídat s námi méně a méně. Nejprve to byly výmluvy: práce, únava, Lucie má migrénu. Pak už ani nevolali.

Jednou jsem sebrala odvahu a zavolala mu: „Jakube, co se děje? Proč se nám vyhýbáš?“

Chvíli bylo ticho. Pak zašeptal: „Petro, Lucie si myslí, že mě vaše rodina nerespektuje. Že si ze mě děláte srandu.“

„To přece není pravda! Vždyť tě máme rádi!“

„Já vím… Ale ona… Je to pro ni těžké.“

Od té doby jsem ho vídala už jen zřídka – na povinných rodinných oslavách, kde Lucie seděla jako ledová královna a její matka paní Novotná rozdávala rady o tom, jak správně vychovávat děti a jak by měl Jakub investovat peníze. Máma vždycky jen tiše sklopila oči a táta si šel radši zapálit na balkon.

Jednoho dne přišla rána: Jakub mi oznámil, že letos na Vánoce nepřijdou. „Budeme u Lucčiných rodičů v Pardubicích,“ řekl stroze.

„Ale vždyť jsme se domluvili! Děti tě chtějí vidět! Máma s tátou…“

„Petro, už jsem rozhodl.“

Zavěsil.

Seděla jsem v kuchyni a brečela do hrníčku s čajem. Děti se mě ptaly, proč strejda Jakub zase nepřijde. Co jim mám říct? Že jejich strejda je teď někdo jiný?

Začala jsem si všímat i dalších věcí. Jakub přestal jezdit na chalupu, kde jsme každý rok trávili léto. Když jsem mu volala k narozeninám, ozvala se Lucie: „Jakub teď nemůže. Má hodně práce.“ Jeho hlas jsem slyšela naposledy před půl rokem.

Jednou jsem potkala paní Novotnou na trhu v Říčanech. „Dobrý den,“ pozdravila jsem zdvořile.

Ona si mě přeměřila pohledem: „Vy jste ta sestra? No… Jakub má teď novou rodinu. Měl byste to respektovat.“

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Kdo jí dal právo rozhodovat o tom, kdo je pro mého bratra rodina?

Doma jsem to probírala s mámou. „Mami, proč s tím nic neuděláme?“

Máma jen pokrčila rameny: „On je dospělý. Musí si to vyřešit sám.“

Ale Jakub nikdy nebyl ten, kdo by bojoval za sebe. Vždycky ustupoval, aby byl klid. Teď ustoupil tak daleko, že už ho skoro nevidím.

Jednoho večera mi přišla SMS: „Petro, promiň mi všechno. Nevím, jak z toho ven.“

Volala jsem mu hned zpátky. Nezvedl to.

Seděla jsem dlouho do noci a přemýšlela: Co když už je pozdě? Co když už svého bratra nikdy nezískám zpět?

Minulý týden jsme měli rodinnou oslavu bez něj. Táta mlčel celý večer a máma se snažila tvářit vesele kvůli dětem. Ale všichni jsme cítili tu prázdnotu.

Dnes stojím před jeho bytem a čekám na odpověď. Dveře se otevřou a Lucie mě probodne pohledem: „Co tu chceš?“

„Chci mluvit s Jakubem.“

„Nemá čas.“

Slyším jeho kroky za dveřmi, ale nevyjde ven.

Odcházím domů s pocitem, že jsem prohrála boj o svého bratra.

Někdy v noci si říkám: Je možné ztratit někoho tak blízkého jen kvůli cizím lidem? Nebo jsme si nikdy nebyli tak blízko, jak jsem si myslela? Co byste dělali vy na mém místě?