Nezvaný host u rodinného stolu: Příběh jedné deštivé večeře

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, sotva jsem otevřela dveře jeho bytu a uviděla Karla, jak si v předsíni zouvá boty. Venku lilo jako z konve, kapky bubnovaly do parapetů a já se těšila na teplý čaj, svíčky a klidnou rodinnou večeři. Místo toho mi v břiše začal růst ledový kámen. Karel – ten, kvůli kterému jsem před dvěma lety přišla o práci i o kus sebevědomí.

Petr se na mě podíval s provinilým úsměvem. „Prosím tě, Jano, nebuď taková. Karel je teď v pohodě. Potřeboval trochu rozptýlení, tak jsem ho pozval.“

„A mě ses nezeptal?“ sykla jsem tiše, aby to máma neslyšela z kuchyně. Už tak měla dost starostí s tátou, který poslední dobou skoro nemluvil a jen seděl u televize.

Karel se tvářil, jako by se nic nestalo. „Ahoj Jani,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Zůstala jsem stát jako přimražená. Vzpomněla jsem si na všechny ty pomluvy v práci, které o mně rozšířil, když jsme spolu kdysi chodili. Na to, jak mě tehdy nikdo neposlouchal, protože on byl ten vtipný a oblíbený. Na to, jak mě Petr přesvědčoval, že bych měla odpustit.

Večeře začala napjatě. Máma přinesla svíčkovou a snažila se udržet konverzaci v chodu. „Tak co nového v práci, Janičko?“ zeptala se s nuceným úsměvem.

„Nic moc,“ odpověděla jsem krátce a upila vína. Karel se mezitím rozhlížel po bytě a choval se, jako by byl doma. Petr se snažil žertovat, ale nikdo se nesmál.

Najednou Karel promluvil: „Hele, Jano, já vím, že jsme si toho moc neřekli od té doby… Ale chtěl bych ti říct, že mě to mrzí.“

Ztuhla jsem. Máma zvedla oči od talíře a táta poprvé za večer vzhlédl od televize. Všichni čekali na mou reakci.

„To je hezké,“ řekla jsem ostře. „Ale některé věci se omluvit nedají.“

Petr do toho skočil: „Jano, vždyť už je to dávno! Nech to být.“

„Nechci to být,“ odsekla jsem. „Nikdo z vás neví, co to pro mě znamenalo.“

Karel sklopil oči. „Já vím, že jsem to podělal. Ale fakt bych byl rád, kdybychom mohli začít znovu.“

V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. „Začít znovu? Ty vůbec nechápeš, co jsi mi vzal! Kvůli tobě jsem přišla o práci i o všechny kamarády. A ty si myslíš, že stačí říct promiň?“

Máma vstala od stolu a šla do kuchyně pro další víno. Táta jen mlčky seděl a díval se na mě s výrazem, který říkal: Už zase ty ženský emoce.

Petr se snažil situaci zachránit: „Hele, pojďme si dát dezert a neřešit to dneska.“

„Nechci dezert!“ vykřikla jsem a vstala od stolu. Všichni ztichli.

Šla jsem na balkon a dívala se do deště. Slyšela jsem za sebou kroky – byl to Petr.

„Jano, prosím tě… Já jen chtěl, abychom byli zase všichni spolu. Vždyť jsme rodina.“

Otočila jsem se k němu: „Rodina? A co moje pocity? Proč mám pořád ustupovat já? Proč je vždycky důležitější pohoda všech ostatních než moje bolest?“

Petr sklopil hlavu: „Já nevím… Asi jsem to nedomyslel.“

Stáli jsme tam chvíli mlčky. Déšť bubnoval do zábradlí a já cítila, jak se mi třesou ruce.

Nakonec jsem se nadechla: „Víš co? Já už nechci být ta hodná holka, co všechno vydrží. Chci mít právo říct dost.“

Vrátila jsem se do bytu, vzala si kabát a bez rozloučení odešla do deště. Cestou domů mi hlavou vířily myšlenky – o rodině, o loajalitě i o tom, jak často zapomínáme sami na sebe jen proto, abychom nezklamali ostatní.

Doma jsem si sedla na postel a rozplakala se. V hlavě mi zněla jediná otázka: Kolikrát ještě budu muset obětovat svoje vlastní štěstí kvůli druhým? A kdy už konečně přijde čas myslet taky na sebe?