Nečekaný dopis: Příběh jedné české rodiny a jejich adoptované dcery

„Mami, proč se na mě díváš tak divně?“ zeptala se Anička, když jsem stála u kuchyňské linky s dopisem v ruce a srdce mi bušilo až v krku. Papír se mi třásl mezi prsty. Petr seděl u stolu a snažil se tvářit klidně, ale jeho oči prozrazovaly stejný strach, jaký jsem cítila já. Všechno bylo do té chvíle tak obyčejné – snídaně, ranní spěch do školy, hádka o to, kdo si vezme poslední rohlík. A teď tohle.

Dopis přišel bez odesílatele. Jen mé jméno a naše adresa. Otevřela jsem ho a četla: „Vím, kdo je Anička. Vím, co jste udělali. Pokud chcete, aby pravda zůstala skrytá, ozvěte se na číslo na konci dopisu.“ Slova byla vytištěná na obyčejném papíře, ale každé písmeno mě bodalo do srdce.

Petr vstal a přešel ke mně. „To je nějaký hloupý vtip,“ řekl tiše, ale jeho hlas zněl nejistě. Anička nás pozorovala s dětskou zvědavostí, netušíc, že se právě otřásá celý náš svět.

Adopce Aničky nebyla jednoduchá. Dlouhé roky jsme bojovali s úřady, podstupovali nekonečné pohovory a psychologická vyšetření. Když jsme ji konečně přivezli domů z brněnského dětského domova, byla tichá, uzavřená do sebe. Trvalo měsíce, než se začala smát a říkat nám „mami“ a „tati“. Byla naším sluncem po letech temnoty.

Ten večer jsme s Petrem seděli v obýváku a mlčky zírali na dopis položený na stole. „Co když někdo ví něco o její minulosti?“ zašeptala jsem. Petr mě objal. „Ať už je to kdokoliv, Anička je naše. Nikdo nám ji nevezme.“

Ale strach se mi usadil v žaludku jako kámen. Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela – cizí auto zaparkované před domem, neznámé číslo volající na můj mobil. Každý šramot v noci mě probouzel.

Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná. „Někdo mi řekl, že nejsem tvoje pravá dcera,“ vzlykala. Srdce mi puklo. Objala jsem ji a šeptala jí do vlasů: „Jsi moje dcera víc než kdokoliv jiný na světě.“

Začali jsme pátrat po tom, kdo by mohl být autorem dopisu. Volali jsme na číslo uvedené v dopise – ozval se mužský hlas: „Jestli chcete vědět pravdu o Aničce, setkejte se se mnou zítra v parku Lužánky.“

Petr trval na tom, že půjde se mnou. Celou noc jsme nespali. Ráno jsme Aničku odvedli k babičce a vydali se do parku. Seděl tam muž kolem padesátky, šedivé vlasy, unavené oči. „Jste Jana Novotná?“ zeptal se.

Přikývla jsem a sevřela Petrovu ruku. Muž si povzdechl: „Jsem Aniččin biologický otec.“

Zamrazilo mě. „Jak jste nás našel?“

„Dlouho jsem pátral,“ řekl tiše. „Byl jsem ve vězení, když ji odebrali matce. Když jsem se dostal ven, bylo pozdě. Ale teď… chci ji aspoň vidět.“

Petr vybuchl: „Po tom všem? Teď si vzpomenete?“

Muž sklopil hlavu: „Vím, že nemám právo nic žádat. Ale aspoň jednou…“

Vrátili jsme se domů rozpolcení. Měla bych Aničce říct pravdu? Co když jí to ublíží? Petr byl proti: „Ještě je malá. Nech ji být dítětem.“ Já ale cítila, že tajemství by ji mohlo zničit víc než pravda.

Další týdny byly plné hádek a ticha. S Petrem jsme se odcizili – on chtěl chránit naši rodinu za každou cenu, já cítila povinnost být k Aničce upřímná.

Jednou večer jsem seděla u její postele a ona se mě zeptala: „Mami, proč jsi smutná?“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé jsem jí řekla všechno – o její mamince, o otci, který ji hledal.

Plakala jsem s ní. Objala mě a zašeptala: „Jsem ráda, že mám tebe.“

Setkání s jejím biologickým otcem proběhlo opatrně – Anička byla nervózní, on plakal. Nechala jsem je chvíli spolu a pak ji vzala domů.

Od té doby už žádné další dopisy nepřišly. Naše rodina prošla bouří a vyšla z ní jiná – možná silnější, možná zranitelnější.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem chránit Aničku před pravdou nebo jí dát možnost poznat své kořeny? Co byste udělali vy na mém místě?